Recenze knihy Petr Sýkora: Básník proti Hradu – Neposlušný občan Josef Svatopluk Machar. Libri, Praha 2009, 247 s.
Osoba básníka a politika Josefa Svatopluka Machara (1864–1942) je dnes již většině české populace pozapomenuta. Není ostatně divu. Vrcholným Macharovým obdobím bylo prostředí starého rakouského mocnářství. Jeho uhrančivý naturalismus, kritika pokrytectví a prázdného vlastenectví byly v období předválečném velice populární. Macharovo poválečné angažmá ve státní správě a jeho negativismus přežívající i v prostředí národní republiky však už v meziválečném období způsobil rychlé vyhasnutí jeho kdysi tak populární hvězdy.
Petr Sýkora se ve své knize snaží zmapovat život a dílo J. S. Machara především v letech 1918–1942. Práce je cenná hned z několika důvodů. V prvé řadě nemáme mnoho studií o Macharovi obecně. Vždyť dlouhou dobu byla jedinou větší prací o Macharovi studie J. S. Machar, básník, kterou roku 1959 literární vědec Zdeněk Pešat (1927–2010). Tense věnoval téměř výhradně Macharově tvorbě básnické, převážně navíc době předválečné.
Moderněji a metodicky lépe se Macharově literární a také politické činnosti věnoval literární historik Fedor Soldan (1903–1979) v roce 1974. Přesto, že do své práce J. S. Machar vtiskl i svou osobní zkušenost s Macharem z doby, kdy se v meziválečném období setkávali při práci na Ottově slovníku naučném nové doby, je možné Soldanovu práci hodnotit jako zdařilou i po více než třiceti letech. Pak je tu samozřejmě Svozilova stať z roku 1982 a pak velice objevná práce Jitky Zabloudilové, publikovaná o deset let později v revue Historie a vojenství. Vyjma poslední zmíněné práce se však většina autorů příliš nepouštěla do výzkumu Macharova života v meziválečné republice. Pokud tak učinil Fedor Soldan, musel se samozřejmě poprat s územ dobové socialistické historiografie, která meziválečnou buržoazní republiku apriori devalvovala.
Básník Machar věčně rebelující
Petr Sýkora využil příležitosti a předložil objevnou práci, věnovanou téměř výhradně Macharově činnosti pro republiku nebo v První republice, tj. události z let 1914–1942. Na základě pečlivého studia zároveň napravuje některé často tradované omyly a nepravdy, které se v souvislosti s J. S. Macharem běžně objevují.
Nevyhýbá se samozřejmě ani Macharově literární tvorbě v předválečné Vídni. Zmiňuji ji však pouze stručně, když svým výklad zahajuje krátkým nástinem Macharova mládí. Podrobnější výklad začíná rokem 1914. Machar zatím stále udržuje úzké vztahy s T. G. Masarykem, angažuje se v protirakouské Mafii, objevuje se v důležitých ilegálních situacích. Přes všechen poučný výklad k válečným událostem se však jedná jen o nástin událostí, jejich pochopení je nutné pro dobu poválečnou. Však také titul knihy správně avizuje: Stěžejním tématem je Macharův přetrvávající negativismus vůči nově vzniklé republice. A tu máme předložen velice zajímavý obraz Macharových potíží.
V prvé řadě je Josefa Svatopluka Machara zcela správně představen jako od mládí složitá a konfliktní povaha. Věčně protestující ironik, negativista až neúnavný kibic. Za rakouského mocnářství byl bouřlivým mluvčím své generace. Silně zněl jeho hlas se silným příklonem k protirakouskému anarchismu a antimilitarismu. Co však bylo v období Rakousko-Uherska mezi českým živlem celospolečensky přínosné, se však po válce stalo smirkovým papírem na povznesenou duši národa i tvůrců republiky.
J. S. Machar proti Hradu
Macharova předválečná popularita během války ještě narostla díky jeho činnosti v Mafii. Jako člen Národního výboru československého v pražském Národním divadle ohlásil dne 28. října 1918 samostatnost Československa. Bezprostředně na to byl v návaznosti na svou odbojovou činnost zvolen poslancem a posléze jmenován prvním generálním inspektorem nově ustavené československé armády. To byl však začátek jeho společenského sestupu a Sýkora precizně mapuje důvody, které k tomu vedly.
Machar původně o pozici generálního inspektora nestál. Chtěl se věnovat literární činnosti. Na přímé naléhání T. G. Masaryka však funkci přijal. Vojenský systém zděděný po císařské armádě byl ve špatném morálním stavu a prezident Masaryk proto hledal osobu všeobecně uznávanou, oblíbenou, civilní a disponující dostatečným intelektem. Chvíli se zdálo, že ji našel. Machar nakonec v úřadu generálního inspektora československé armády setrval celých pět let, od roku 1919 do roku 1924. Čím víc však čas ubíhal, tím víc to byly trudné roky, jež zanechaly stopy na Macharovu fyzickém zdraví a psychickém stavu. Ztratil i původní elán i předválečnou popularitu. Jeho politické angažmá začalo u části veřejnosti téměř okamžitě vyvolávat rozpaky, otázky, nesouhlas a postupně i osobní útoky.
Kolem Machara vládlo nadšení z nové republiky. Zároveň však přetrvávalo i lajdáctví, na něž si vojáci uvykli v období neoblíbeného rakouského režimu. Totéž platí i o civilistech. Samozřejmě. Jako za každého převratu, i se vznikem nové republiky se všude objevilo množství kariéristů, zlatokopů, tunelářů a různých jiných prospěchářů. A v tomto prostředí stál najednou Machar. Na jednu stranu idealista s pedantskými sklony, důsledný kritik s ostrým pohledem. Rychle začal být vnímán jako nepohodlný starý artefakt, starý básník v generálské uniformě, kterého nelze brát příliš vážně.
Vedle politického angažmá se Sýkora věnuje i Macharově meziválečné tvorbě, byť ne tak výrazně, jako před cca 35 lety Fedor Soldan. Ten tehdy ve své práci podrobně rozebral šestý a sedmý svazek Macharova cyklu Svědomím věků (1921), na němž ukázal Macharův univerzální pesimismus a nihilismus a také absenci jasnějšího politického směřování.
Příčiny Macharova společenského pádu
Sýkora ukazuje, že Macharova upadající společenská prestiž měla několik příčin. V prvé řadě byl v nezáviděníhodnou chvíli na místě, které by tehdy bylo problematické pro kohokoli. Tím více pro Machara. Armáda byla v dezolátním stavu. Machar plánoval změny. Na kritizování kohokoli – včetně Hradu – měl bezpochyby odvahy dost. Ve svém každodenním jednání však Machar neměl jak být vojákům příkladem, takže si mezi nimi nikdy nezískal potřebný respekt. Sýkora to uvádí na mnoha konkrétních situacích: Jak Machar dobře neznal vojenské řády a postupy, jak na veřejné přehlídce spadl ze svého jezdeckého koně, přičemž ještě stihl povalit i jiného jezdce. Uvádí i jiné podobné příhody, které by v běžném tisku byly jen těžko uvěřitelné.
Pak tu byla Macharova problematická povaha: Na jednu stranu tvrdý ideový bojovník, současně však idealista. Šedá teorie versus velká gesta. Sýkora to dobře ilustruje na případu, kdy Machar, když došel k názoru, že mu prezident Masaryk lže, doma teatrálně ze zdi sroloval vlajku s nápisem Pravda vítězí. Neváhal v tomto smyslu samozřejmě informovat své návštěvy…
V porevoluční době, kdy společností lomcovaly nejrůznější nálady, bylo pochopitelně snadné opakovaně poukazovat na chyby, nedotahy a přehmaty. Ale právě Machar – muž slova, který se nečekaně dostal do exekutivní pozice tolik překvapivé a nepochopitelné – byl tím posledník, od koho by společnost chtěla nějakou kritiku slyšet.
Novinové články namířené proti Macharovi se brzy změnily ve štvavou a dlouhou pomlouvačnou kampaň. A zde můžeme spatřovat ještě něco, co Sýkora překvapivě příliš neakcentuje: Machar velice špatně komunikoval s médii. Jistě, jako představitel armády měl ze zákona omezené možnosti se vůči mediálním útokům bránit. Ze souvislostí je však zřejmé, že vůči médiím Machar neměl žádnou promyšlenou strategii. Důvodů bylo více, jedním z klíčových však byla opět jeho povaha a narůstající deziluje.
V roce 1924 Machar na svou funkci abdikoval. Natrvalo se rovněž rozešel s prezidentem Masarykem. Nakonec skončil v hluboké deziluzi. Proti Hradu zůstal samozřejmě literárně činný, což mu pozitivních sil rozhodně nepřidávalo. Básník proti Hradu, věčný kritik, neschopný sebereflexe.
Pokud se zájmem či kritikou sledujeme současnou politickou scénu, získáte díky knize Básník proti Hradu – Neposlušný občan Josef Svatopluk Machar dokážete do souvislostí lépe zařadit politické šarvátky a bezohlednost současnosti. Pokud řídíte pracovní tým nebo podnik (vůbec se nemusíte zajímat o politiku), dostanete se vám v knize důležitého manažerského varování a to hned v několika rovinách.