Recenze filmu Pátá čtvrť: zmizelé město pražské. Režie: Josef Císařovský. ČR, 2011, 56 minut
Česká televize na svém druhém kanálu odvysílala nový dokument Pátá čtvrť: zmizelé město pražské. Navzdory názvu však hlavním tématem pořadu nebylo bývalé pražské ghetto. Těžištěm filmu jsou vzpomínky na dětství v letech 1953–1960, jak ho dílem v Josefově a dílem Na Františku prožil spisovatel a scénárista David Jan Novotný (* 1947). Ten je také, jako zástupce generace kluků zaživších konec původní Páté čtvrti, průvodcem celého dokumentu.
Pokud někdo čekal dokument o pražské asanaci nebo o tom, co před sto lety v centru Prahy zničila, musel při sledování překonat určité rozladění. Těžiště dokumentu Josefa Císařovského jsou totiž padesátá léta 20. století. – Tedy dekáda probíhající více než tři desetiletí po hlavní smutně proslulé asanační vlně! Nicméně, odbýt Císařovského dokument takovým povzdechem nelze. U legendárního bourání staré Prahy nicméně začněme.
Bestia triumphans
Bývalá židovská Pátá čtvrť, kde se až do pražské asanace anachronicky říkalo V Židech, je dodnes oprávněně hlavním synonymem asanační zkázy. Zaniklé židovské ghetto v pražské Páté čtvrti je dodnes historickým, urbanistickým i kulturním fenoménem své doby. Bizarně orientální shluk křivolakých uliček, plácků, dvorků a specifické komunity místních obyvatel. To vše přímo uprostřed moderně se rozvíjejícího města.
Předasanační Pátá čtvrť byla živoucím skanzenem, kam ve volných dnech docházeli pražští umělci a žurnalisté na pitoreskní bleší trhy. V noci se pak ghetto za svitu nazelenalých plynových lamp proměnilo v rejdiště nejroztodivnějších pobudů, lokálových vymetačů a samozřejmě též ilegálních živlů.
Bývalé pražské ghetto zaniklo během pražské asanace na přelomu 19. a 20. století. Nezachránily ho ani výzvy kulturní obce typu Bestia triumphans obhajující záchranu historických památek. Představitelům hlavního města oprávněně nevyhovovaly hygienické podmínky, i to, jak intenzivně tato oblast lákala nejrůznější podezřelé živly. Úředníci chtěli reprezentativnější střed města, díky němuž by Praha byla podobna tehdejší Vídni nebo Paříži.
V roce 1893 se tak začalo s bouráním staré zástavby. Především v následujících dvaceti letech pak zmizelo jak původní židovské město, tak i některé další domy v okolí, jež by dnes spadaly na území Starého a Nového Města. Bourání se citelně dotklo také rozsáhlé části původního Podskalí. Zmizela i značná část nuzné čtvrti Na Františku. Křivolaké uličky postupně mizely, nahrazovány zástavbou moderních činžovních domů a promyšlenou urbanistikou nových ulic.
Původní domy bývalého ghetta i atmosféra města zůstaly povětšinou zachovány jen v dobových kresbách a fotografiích. Akvarely zde tvořil krajinář Václav Jansa, obrazy český malíř Jan Minařík. Unikátními dokumenty jsou obrázky pražských fotografů. Na unikátních dobových fotografiích bývalé pražské ghetto zaznamenal například Jindřich Eckert, Jan Kříženecký, Jindřich Jaksch, ale i další dokumentaristé té doby.
Uvnitř Páté čtvrti
Režisér Josef Císařovský se ve svém dokumentu Pátá čtvrť: zmizelé město pražské trochu překvapivě nezaměřuje primárně na tuto starou a pro Josefov klíčovou historii. Zcela pominout ji samozřejmě nelze a Císařovský se o to ani nepokoušel. Náznaky mystické atmosféry zmizelé židovské subkultury, legendy o Golemovi a obrázky pitoreskních uliček – tím vším film začíná a v celém průběhu se k nim skrze krátké flashbacky opakovaně vrací.
Divák má možnost si opakovaně vychutnávat krátké animované rekonstrukce oživlého města dle zmíněných akvarelů Václava Jansy a obrazů Jana Minaříka. Návraty do 19. století podkresluje skvělá hudba režisérovy dcery… Život bývalého ghetta však Císařovský svým dokumentem pouze rámuje.
Původní židovské ghetto přestalo formálně pozvolna existovat po zrušení segregace a postupném odstěhování majetnějších Židů do nových pražských čtvrtí. V době těsně předcházející asanaci žila už v Josefově jen směs nejrůznější chudiny.
Další mobilita obyvatelstva byla stanovena asanací. Do nových činžovních domů, které vyrostly z asanační zkázy, přišli noví a majetnější nájemníci. Josefov jako Pátá čtvrť nicméně formálně existoval až do roku 1960. Pražská Pátá čtvrť formálně zmizela přerozdělením správních obvodů Hlavního města Prahy. Pátým pražským obvodem je od té doby Smíchov na levém břehu Vltavy.
A právě poslední roky existence původní Páté čtvrti na pravém břehu Vltavy jsou stěžejním objektem zájmu celého filmu. David Jan Novotný prochází jednotlivá místa, vzpomíná na klukovské hry, případně před kameru přivádí některé své zde sídlící vrstevníky.
Františkáni, Petráci, Masňáci, Křižovníci a Sanytrováci
Jak přehledně a čtivě uvádí například Miloš Dvorský ve známém bedekru Mýtus zvaný Stínadla, po zkáze původního klukovského světa Františkánů a Petráků, přestaly tyto dva velké tábory existovat. Pokud je snad v padesátých letech něco nahradilo, mentálně nejblíže to byly partičky kluků definované příslušností k základní škole.
Generace kluků, která zažila splynulí pražského Josefova s pražským Starým Městem roku 1960, už totiž nehájila prapor své ulice, natož čtvrti. – Na to už byla doba až příliš atomizovaná. Klukovské party vznikaly na základě příslušnosti k určité škole: Masňáci (kluci ze školy v Masné), Křižovníci (ze školy v Křižovnické) či Sanytrováci (kluci ze školy na rohu ulic Sanytrové a Dušní, respektive u Jánského náměstí, dnešního náměstí Curieových)…
Trochu opomenut (alespoň se to může zdát) v dokumentu zůstal fakt, že škola zvaná Sanytrovka ve skutečnosti nebyla součástí Josefova, nýbrž vždy stála na území Františku náležejícímu k Praze 1. – No, genius loci obou těchto sousedících čtvrtí k sobě neměl daleko, jak ostatně zevrubně popisuje také Miloš Dvorský. Vždyť i v recenzovaném dokumentu říká nad vzpomínkou z ulic Na Františku zasněný Vladimír Just: „Vždyť to jsou Stínadla…“.
Vracenky v Josefově a Na Františku
Sanytrovák Novotný zmiňuje různé detaily z života kluků pamatujících dobu okolo roku 1960. Vedle obligátních rvaček, k nimž docházelo mezi kluky z jednotlivých škol, to jest táborů, zmiňuje Novotný také pozapomenutou hru zvanou Vracenky. Hrávali ji v úzké uličce za zdí jednoho či více staropražských kostelů. Kopalo se vždy na jeden dotyk, rovnou z voleje. Z nedostatku prostoru ani nebylo moc komu nahrávat. Rána z jednoho konce uličky se proto okamžitě vracela do druhého konce uličky. Soupeř mohl být obehrán o zeď jako v kulečníku. Kdo si nahrál zpět o patník, ten směl kopat ještě jednou.
Někteří možná vzpomenou, že pod identickým názvem se před lety promítal český černobílý (!) film režiséra Jana Schmidta z roku 1990. Byl to celovečerní biják Vracenky. Vzhledem k době svého vzniku vznikal narychlo a i z mnoha jiných důvodů poněkud zapadl. Dnes je přitom dokumentem sám o sobě. Pokud byste se chtěli podívat, jak se Praha změnila za uplynulé dvě dekády, navštivte stránku www.FilmovaMista.cz.
Odmyslete si stará auta či oblečení z padesátých let. Ty jsou dotvořeny uměle pro potřeby filmového příběhu. Zůstane před vámi kulisa starých ulic a domů čtvrtí Josefov a Na Františku, jak vypadaly na konci osmdesátých let 20. století. Možná někde dokonce uvidíte i křídový vzkaz na zdi… Stopa postvontského hnutí, které popisuje Miloš Dvorský.
Film Vracenky podával „sugestivní obraz padesátých let dětskýma očima, milé, nostalgické, dobově černobílé a vůbec kvalitativně na takové výši, že sledování snímku divákovi na hodinu a půl poodhalí dobu, ke které už má většina z nás nepřekonatelně daleko,“ jak píše v diskuzi na CSFD.cz komentátor s přezdívkou Radek99. – Mimochodem, scénárista filmu Vracenky, sanytrovák Milan Ležák, se jako jeden z pamětníků objevuje i v dokumentu Pátá čtvrť: zmizelé město pražské.
Ale zpět k Císařovského dokumentu Pátá čtvrť: zmizelé město pražské. Máme-li dnes Dvorského stínadelský bedekr Mýtus zvaný Stínadla, pak je možná škoda, že autoři dokumentu s touto knihou při své tvorbě nepracovali. Období asanace je zjevně i pro ně přitažlivé. Po krátkém úvodu však následuje rychlý skok do padesátých let, kde otěže vyprávění až do konce třímá sanytrovák Novotný.
Právě Dvorského faktografie by dokumentu mohla dát jasnější koncepci. Občasné přeskakování z období komunismu do předasanačních ilustrací v méně poučeném divákovi může vytvářet zmatek. Politické konotace střídá dávná romantika a pak rychle skok nazpátek do období „komunismu“. K nepřehlednosti přispívá i zbytečně silný akcent na politické události i přehršel příspěvků z úst představitelů současného showbusinessu. Nic z toho samozřejmě nemění na faktu, že pro diváka znalého souvislostí byl Císařovského dokument Pátá čtvrť milým pozastavením.
Za zmínku ještě stojí povedený web, který k pořadu připravila Česká televize. Můžete zde shlédnout zajímavé bonusy, nahlédnout do plánu asanačních obvodů a přečíst si různé doplňující materiály. Doufejme jen, že Česká televize nepůjde ve stopách britské BBC, která starší stránky k jednotlivým pořadům ke smůle uživatelů poměrně rychle stahuje.