Slova korektura, korekce či korektor vycházejí z latinského termínu correctio, což doslova znamená náprava, oprava, polepšení. Latinský corrector je tedy doslova oprávce. – Jakýsi opravář textu nebo publikace jako takové. Kromě jazykové korektury může totiž korektor zajišťovat i kontrolu popisků u obrázků apod. Konkrétní úkoly závisí na rozdělení úkolů uvnitř redakce.
Následujícím textem bychom chtěli připomenout důležitost korektury jako takové. Pokud v článku uvádíme nějaké konkrétní příklady, činíme tak s dobrou vírou, že budou použity k lepšímu obeznámení laiků s problematikou korektury a editace textu.
Investovat do korektury češtiny a obsahu se vyplatí i v éře internetu
Jsme zastánci kontroly všech textů a publikace jako celku. V objemu, v jakém chrlí texty současná internetová žurnalistika, je bezchybnost prakticky nemožná. Alespoň jednou by však text před jeho publikováním někdo přečíst mohl. Nejlépe někdo jiný nežli jeho autor.
U tištěných publikací by měla být pečlivá korektura češtiny samozřejmostí. Že se občas něco přehlédne, je věc druhá. Účelem korekce textu je totiž minimalizace chyb. Ona totiž představa, že chyby mohou dělat úředníci, řemeslníci, manažeři, učitelé, řidiči, kuchaři etc., ale redaktoři, editoři a korektoři ne, je samozřejmě představa naivní. Chybovati je lidské… A právě proto se do korektury vyplatí investovat! – Čas i peníze.
Když z přibližně devadesáti původních chyb (empiricky odhadovaný průměrný počet chyb ve středně dlouhém dokumentu) zůstanou nakonec kdesi v nitru textu ukryty jen dvě titěrné drobnosti, je to poměrně zásadní rozdíl.
Co je úkolem korektury textu
Profesionální jazykový korektor se od běžného čtenáře ovšem liší především tím, že má jisté jazykové znalosti, redakční zkušenosti a cvik se cíleně koncentrovat na jazykové chyby. Korektor má za úkol najít, vyznačit, případně rovnou opravit chyby v textu, které tam zanechal autor, redaktor, editor nebo předešlý korektor.
Ani opravář textu není člověk bezchybný. Je to člověk jako každý jiný. Živočich se svými emocemi, stresem, bolavou hlavou a náladami. Profesionální pracovní návyky, zkušenost a potřebné znalosti však jeho osobnostní nedokonalosti eliminují.
V minulosti dělali korektoři do rukopisů a kartáčových otisků korektorské značky, podle kterých pak redaktoři a sazeči text opravovali. Následovalo další kolo oprav. Dnes se opravy zanášejí do elektronického textu v podobě poznámek (nejčastěji v programech MS Word nebo Adobe Acrobat). Čím více je vyznačených chyb, tím náročnější je v textu orientace. Řeklo by se: Tak potom uděláme ještě druhou nebo třetí korekturu. No, a právě do toho se poměrně velkému počtu klientů už příliš nechce.
Pečlivá jazyková korektura
Nejen internetové články, ale i tištěné publikace dnes vznikají pod obrovským časovým tlakem. Právě proto by mělo být logické do korektury textu investovat. Platilo to vždycky a dnes dvojnásobně.
Dvojnásob pečlivá korektura by měla být samozřejmostí u krátkých textů, jako jsou pozvánky, vouchery, jídelní lístky, ale také menu webových stránek, titulky webových prezentací, tiskové zprávy, různé titulní stránky apod.
Právě krátké texty jsou totiž mucholapkou nejrůznějších překlepů. Chyby se v nich nemají kde schovat, a přesto je jejich kontrola často zanedbávána. Když se ve stostránkové knize objeví dva tři drobné překlepy, je to nemilé, ale soudný člověk to tak nějak pochopí, pokud si těch chyb vůbec všimne. Když se ale v pozvánce o rozsahu pěti vět objeví hned čtyři jazykové nesmysly a dva překlepy, je to vysloveně zbytečná ostuda.
Na obrázku níže můžete vidět titulní list reprintu Kralické Bible z roku 1579. Nákladná reprodukce vzácné české památky ve skvostném vázání, ale se zbytečnými chybami na novém titulním listu, doplněném při reprintovém vydání v roce 1995. To je potom vyloženě škoda, když v reprezentativní nebo prestižní odborné publikaci zůstanou chyby přímo v názvu, v nadpisech nebo na jiných, dobře viditelných místech.
Aby korektor nedostal kramlí…
Jak dopadne text obsáhlé knihy, který projde jen jednou korekturou? Když se v jednom okamžiku potká autor pracující v horečném tempu s nakladatelstvím, které má práce nad hlavu (případně šetří, kde může), snadno to dopadne například takto:
„Vyňal z kapsy kramli, Jarka rovněž a zabořili jejich ostré špičky do spárů mezi kameny. (Kamen se nalézal poblíž.)“
„Odpusťte, vážení, ale tyto dvě věty jsem nevypustil samostatně ze svého pera. Četl jsem je v povídce Stínadla se bouří otiskované v časopisu Vpřed, jistě to jedné z nejrozšířenějších tiskovin pro mládež u nás,“ psal v roce 1947 v recenzi slavného románu Jaroslava Foglara jistý Václav Deyl.
A pokračoval: „Jednu kramli bych možná spolkl (ač s jakýmisi potížemi), ale v té povídce jich je několik desítek, a to už snad je důvodem, aby byl autor veřejně poučen. Nejde totiž jen o něho. Jde o všechny ty mladé muže a ženy, ve věku od 9 do 15 let, kteří se touto literaturou se zvláštní zálibou obírají. Jsou mezi nimi chlapci, kteří nevědí, že slovo kramle je ohavný zmetek, zděděný z dob, na něž se i staří tesaři pamatují jen zcela matně, ba některým je dokonce neznámo, že se pod tímto slovem skrývá poctivá tesařská skoba.
To ovšem není vše. Z uvedených vět se mladý čtenář s úžasem dozvídá, že mezi kameny jsou jakési blíže neurčené drápy či dravčí pařáty. Autor si zřejmě plete slova spár a spára, nebo přinejmenším jejich sklonění. Chyba tisku – řeknete si. Ale kdež. Ve Stínadlech je toto slovo použito častěji a lehce lze dokázat, že to autor myslí s pařáty mezi kameny docela vážně. Konečně o druhé z uvedených vět, v níž se kameny nalézají poblíž, je škoda slov, neboť to je tak hrubá urážka mateřštiny, že vyrazí z každého gramotného člověka dech, vyjímajíc ovšem autora.“
Ano, i spisovatel Jaroslav Foglar psal ve velikém chvatu. Při psaní druhého dílu Stínadel dokonce prožíval jedno z nejrušnějších a nejplnějších období svého života. Co napsal, to šlo hned do tisku.
„Neměl čas, aby se k napsanému textu vrátil. A chyběl mu potřebný, aspoň půlroční odstup, který autorovi umožňuje, aby nenapsaný text pozapomněl a četl ho pak novýma očima. Tyto jazykové a stylistické úpravy později dělal z části Foglar sám, ale hlavně profesionální redaktoři, kteří jeho knihy připravovali do tisku. Hlavní zásluhu na tom, že se foglarovky dobře čtou i po sedmdesáti letech od chvíle, kdy byly napsány, má dlouholetý redaktor nakladatelství Olympia Vladimír Dobrovodský,“ napsal k této kauze o mnoho let později Miloš Zapletal (2007).
Foglarova Stínadla se dočkala úspěchu napříč generacemi čtenářů, byť tehdy vyšla s nějakými chybami. Když to ale jde, proč si pro vylepšení svého textu nenajmout korektora? Proč podceňovat chaos doby a zbytečně šetřit? Proč zbytečně nechávat v textu chyby, když by se většina z nich dala ještě před publikací odhalit a odstranit?
» Související článek: Věcným chybám se nevyhnete. Většinu z nich lze ale pečlivou kontrolou odstranit