Přepis dobového novinového oznámení.
Následník trůnu arcikníže František Ferdinand a jeho choť, paní vévodkyně Žofie z Hohenbergu oběti vražedného atentátu v Sarajevě
Národní politika, pondělí 29. června 1914
Zpráva ohromující, zpráva, jež zatřese veškerou naši říši a vyvolá úžas v celém světě, dochází z bosenského hlavního města Sarajeva: následník trůnu, arcikníže František Ferdinand d’Este i vznešená jeho choť Žofie vévodkyně z Hohenbergu stali se oběťmi úkladné vraždy, právě když jeli k slavnosti uspořádané na radnici. Dvě bytosti, určené dostoupiti nejvyšších slupni v hodnostech lidských, dvě bytosti spojem‘ svazkem nejvroucnější lásky, klesly náhle v náruč smrti ve dvou třech okamžicích – ve chvíli, kdy následník trůnu, zastupuje stařičkého panovníka, konal dílo míru, jimž získané dvě jižní země, bývalému jhu tureckému vyrvané, úže než dosud měly být i připoutány k dynastii a říši, kterou byly osvobozeny.
Veliká tragika! Určen pro trůn, arcikníže František Ferdinand d’Este tiše a klidné čekal na dobu, ve které by mu bylo naplniti své nejvyšší určení. Se vzácně svrchovaným jemnocitem zdržoval se všeho, co by i jen z daleka se mohlo vykládali za předčasné zasahováni v osudy říše. Ve věcech veřejných konal výlučně jen to, co mu bylo uloženo, co mu bylo veleno majestátem panovníkovým. Jinak byl živ jen své milované choti, svým milým dětem a sobě – živ byl rodině své na českém hradě Konopišti, z něhož ještě před několika dny pozdravil obyvatelstvo království, dovoliv, aby uzavřené dřivé nádherné sady toho jeho sídla byly na jistou dobu obyvatelstvu učiněny přístupny. Odjel pak, netuše, že nikdy již nevrátí se tam, kde strávil nejblaženější chvíle svého soukromého života.
V okamžiku prvního zdrcujícího dojmu, který každým z nás tak otřásl, nemožno nám šířiti se o zesnulém, jeho domnělých úmyslech do budoucna nebo očekávání, jež se k němu upínalo. V té chvíli nemůžeme [více], [než] dáti výraz nejhlubší účasti nad novou hroznou ranou, která zasáhla našeho stařičkého panovníka. Choť, syn, nyní i určený z vůle panovníkovy jeho nástupce trůnu – všichni ti tři jeho srdci nejbližší zasaženi vražednými ranami! Jen on sám tu dosud bohudík stojí jak starý věkovitý kmen – aby znovu vypil kalich hořkosti až do dna, i aby opatřil vedení říše do budoucna…
A stejně hluboká soustrast naše odnáší se k ubohým dětem zavražděných vysokých manželů, k princezně a princům, tak náhle a tak děsně osiřelým … Co jest postavení, rod, moc a jméno ve tváři smrti – jež dechne, aby hynulo, co jinak mělo zářiti, co mělo rozhodovat o osudech říše a národův! …
Jeho památka zůstává – a ta památka zavražděných manželů, takovou láskou až do smrti spjatých, jest a zůstane jasná, ničím nezkalená – zkalená jen nejhlubším smutkem, který se klade na mysli národů této říše tak, jako by byl náhle padl veliký černý příkrov na některý kvetoucí lán zahrad konopišťských…
