Přepis dobové novinové zprávy.
Národní listy, 15. 11. 1914
Plných sto dní již zuří vůkol nás litice světové války na pevninách i mořích.
Co strastí, hrůz, úzkostí a utrpení lidského zřely tyto strašlivé dni! Kdo sečte ty hekatomby životů lidských, kdo ty rány, kdo ty bolesti duše i těla! Žijeme ve století dvacátém, ale hrůzy třicetileté války pustoší širé země vůkol, jimiž bouře válečná se nese. Co tu požárů, co rozkotaných příbytků vesnických jako městských. Celé dědiny obráceny ve zbořeniště a spáleniště, z mnoha měst pouhé zříceniny, pod nimiž pohřbeno tolik majetku, tolik umění, tolik štěstí.
Sto strašných dní války přečkáno, ale dosud nikde ani průsvitu naděje v temnu. Soudilo se, že tak obrovská válka nemůže potrvati dlouho. Ohromnost její potřeb, obětí a spoust že brzy vyčerpá síly zápasících. Dnes vidíme, že tomu tak není, že zásoby sil jsou na všech stranách dosud veliké, bojovnost nezlomena a štěstí válečné že dosud nikomu se nezasnoubilo. Předseda vlády anglické Asquith předpovídá, že válka ještě dlouho potrvá, ač prý ne přece tak dlouho, jak se z prvopočátku státníci angličtí domnívali.
Poměrně nejmenšími sílami vládne přirozeně království srbské a Černohorské, takže si troufá velitel naší jižní armády do zimy polní výpravu proti Srbsku vítězně ukončit.
Překonati bude však i tu našemu chrabrému vojsku, jakož i našemu umění strategickému nemalých ještě obtíží dobýváním hornatin středního a jižního Srbska, zvláště přikvačí-li nepohoda, činící cesty horské neschůdnými.
Tolikéž stratégové němečtí jeví velikou důvěru ve své vítězství nad Francií, majíce za to, že nebude Francie na dlouho již s to doplňovati značné své ztráty čerstvými silami, zvláště pak důstojnictvem, kdežto armáda německá může ještě dlouho z Německa čerpati nových záloh
Povoláním části starší vycvičené domobrany. Dosud má Francie v poli půl třetího milionu vojska, avšak z okolnosti, že povolala již do zbraně nováčky osmnácti až devatenáctileté (ročníky 1915 a 1916), soudí Němci, že ocitla se již na doběrku svých branných sil, aniž jí přijde ještě valných posil z Afriky neb Indie.
Početní síla anglického vojska páčí se dnes nejvýše na 350.000 mužů (i s Kanaďany a Indy), a sotva prý se již zvýší; honosí-li se starý lord Kitchener, že do příštího jara bude moci vyslat na bojiště 2 až 3 miliony vycvičených brancův, považuje se to v Německu za lichou chlubnost britskou; kde prý by se nabrala Anglie důstojníků na výcvik takové spousty rekrutův; a kdyby na krásně toho dovedla, tož prý s nimi přijde na bojiště již pozdě.
Doufají tedy v Německu, že nynější gigantický zápas ve Francii bude do úsvitu příštího jara dobojován, aniž do té doby přijde odkudkoliv Francii pomoc.
Těšíce se sami z nenadálé nepřímé pomoci Turecka, nepochybují Němci, že Itálie zůstane i na dále nečinnou, a přes nepopiratelné sympatie lidu italského pro Francii, že nepřispěje republice francouzské ani v nejtěžší chvíli její k záchraně. Interesem italské politiky není prý silná, vítězná Francie ve Středozemním moři, spíše naopak.
Co se však Ruska týče, tož nejeví se býti dosud v Německu nikterak ustaranými obavou, že by mohlo Rusko, přes nevyčerpatelnou hojnost svých branných sil a přes svůj nynější rychlý postup od Visly k hranicím Poznaňska a pruského Slezska, kdy vítězně proniknout k Berlínu, nad tož až ku hranicím francouzským. Troufají si zadržeti třebas třímilionovou armádu ruskou pomocí tak zdatného spojence, jakého našli v Rakousko-Uhersku po tak dlouho v Kongressovce, až budou s „prací“ ve Francii hotovi. Zatím prý stačí síly jejich pohotové mezí Odrou a Vartou proti nebezpečí ruského vpádu do Německa úplně.
Veškeren německý tisk oplývá nyní blahořečením Rakousku za veliké, obětovné služby jeho prokázané doposud Německu. Známý válečný kritik berlínského Tagblattu, pruský major m, sl. E. Moraht napsal 11. t. m. pro vídeňskou N. F. Presse:
„Milionové nevyčerpatelné vojsko Ruska mělo se s postupujícími Francouzi, Angličany a Belgy sejít uprostřed Německa. Prozatím nemají k tomu Rusové ani času ani síly. Musilo by to divně chodit, aby západní bojiště bylo povážlivě Rusy zasaženo. Do jistých mezí ovšem dlužno jistý vliv připustit: zmenšuje naší útočnou sílu na západě; že však nad to nevzrostl, za to děkuje Německo svému věrnému spojenci. Nikdy nesmíme my, říšští Němci, zapomenout veliké služby, jakou Rakousko-Uhersko nám prokázalo. A to tím méně, jelikož není to žádným do očí bijícím slavným činem, musí-li se ve strategické obraně po tak dlouho odolávat přesile nepřátel, až mohl německý spojenec ruku podat.“