S nedávným vydáním knihy Josefa Benoniho Příběhy ze starého Lanškrounska se (s odkazem na podtitul knihy Lanškrounský »hejtman z Kopníku«) začalo opět výrazněji skloňovat slovo „kopnikiáda“.
Netřeba zde příliš obšírně rozebírat prapůvod tohoto termínu, vycházejícího z události, k níž došlo dne 16. října 1906 v německém městě Köpenick (Kopník – dnes předměstí Berlína). Jen ve stručnosti proto zmiňme, že nezaměstnaný švec Wilhelm Voigt tehdy využil faktu, že průměrnému obyvateli Německa stačilo vidět uniformu a jednal se slepým respektem.
Voigt proto obešel různá vetešnictví, obstaral si pár kusů omšelé vojenské uniformy a v převleku za oficíra pak na ulici posbíral několik skutečných vojáků. Ti, bez sebemenší znalosti situace, automaticky poslouchali jeho rozkazy. Voigt s jejich pomocí obsadil radnici v Kopníku, nechal uvěznit starostu a zabavil celý obsah městské pokladny.
Poté se Vilém Voigt vojáků zbavil tím, že jim nařídil, aby pokladníka a starostu města Kopníku odvedli do Berlína, kde je prý vyslechne vysoký armádní generál. Více k tomu ale už v dobových výstřižcích v galerii níže. My se zde zastavíme u jiné a dnes zcela zapomenuté historie příběhu o hejtmanovi z Kopníku.
Malé i velké kopnikiády v letech 1906–1931
V různých knihách, slovnících a encyklopediích se totiž stroze uvádí, že na základě události z roku 1906 napsal německý spisovatel Carl Zuckmayer (1896–1977) v roce 1931 svou slavnou divadelní hru Der Hauptmann von Köpenick, ve které parodoval vzrůstající militarismus a nacismus. Tato myšlenková zkratka však vynechává celou řadu dalších důležitých událostí.
Jak totiž ukázala rešerše literatury (respektive dobového tisku), provedená našemi rešeršními pracovníky, mezi událostmi z let 1906 až 1931 se odehrálo ještě mnoho zajímavého, co s příběhem o hejtmanovi z Kopníku úzce souviselo.
V prvé řadě je nutné si uvědomit, že Vilém Voigt se stal v očích veřejnosti prakticky okamžitě hrdinou. Obyčejný člověk vyzrál svou drzou lstí na povýšené úřady i na pruský militarismus. Byl sice odhalen a uvězněn, ale překvapivě i samotný německý císař Vilém II. mu projevil jisté sympatie. Uznal, že smysly jeho poddaných jsou skutečně až příliš zastřeny slepou láskou k uniformám a později Voigtovi udělil milost.
Nejen v Německu, ale například i v Česku byl Voigt coby hejtman z Kopníku oslavován jako novodobý Babinský či jiní hrdinové laciných brakových románů a lidových vyprávění. Byl jedním z utlačovaných chudáků. Povýšenou úřední moc obelstil svým důvtipem a bez jakéhokoli násilí. – Tak byl vykreslován a tak byl mezi lidovými vrstvami popularizován. Není se co divit, že se z jeho činu velice rychle stala atrakce a pojem hejtman z Kopníku začal žít svým vlastním životem.
Jen několik týdnu po „slavném činu“ kopnického hejtmana složil o něm slavný český dechovkový skladatel František Kmoch (1848–1912) pochod s humorným textem, ze kterého se stal pochopitelně populární šlágr. V Kmochově pochodu se zpívalo:
„Ví teď veškeren svět, a zmírá smíchy, tu převýbornou věc: Z Pruska kvíteček zkvet, ten předmět pýchy je geniální švec.
Smůlu ze dlaně smyl a stvořil hravě plán, přímo nadlidský, uniformu kdes vzal a byl hned známý hejtman Kopnický.“
Už na Silvestra roku 1906 byla v mnoha českých papírenských obchodech také k dostání maškarní čepice, respektive silvestrovská maska „hejtman z Kopníku“, sestávající z imitace vojenského klobouku, případně i dalších propriet. Humorné číslo ala hejtman z Kopníku se stalo součástí mnoha silvestrovských nočních programů.
Divadelní adaptace
S koncem roku 1906 se hra o hejtmanovi z Kopníku také prvně objevila v aktuálním divadelním provedení. Například Plzeňské listy z prosince roku 1906 uváděly:
„Varieté »Olympia« zahájí dnešním dnem pravidelné pohostinské hry pražské burleskní společnosti Jindřicha Jelínka, řízením chvalně známého komika Rudolfa Kamenského. Síly vesměs výtečné, program úplně nový. Hlavní atrakcí podniku jest časový obrázek »Hejtman z Kopníku« od Šmída, jenž jest v Praze denně hlučně aklamován a který zde denně bude na programu. Začátek o 8. hod. večerní.“
To tedy bylo v roce 1906, dlouhých 25 let od vzniku slavné hry Carla Zuckmayera. – A hejtman z Kopníku ještě zdaleka neřekl své poslední slovo!
Zřejmě v roce 1907 se na českých scénách objevil divadelní skeč v podobě hry Švec – Hejtman z Kopníku. Recenze ji popisovaly jako baletní frašku se zpěvy. S úspěchem byla pohostinsky dávána na různých českých scénách, s určitostí například v Praze-Libni, nebo ve Slaném.
Bylo by nutné pečlivě prozkoumat, do jaké míry byl Carl Zuckmayer takovými divadelními pokusy ovlivněn. Jisté je, že touto rešerší přichází ve věci hejtmana z Kopníku o své divadelní prvenství.
V roce 1931 však Zuckmayer přišel se svou verzí příběhu v ideální čas a s důležitým aktualizačním potenciálem. Jeho podání bylo také na tak vysoké úrovni, že svým dílem prakticky všechny předešlé pokusy o divadelní ztvárnění hejtmana z Kopníku zastínil. Snad všechny další filmové i divadelní adaptace (včetně známého podání v pražském Činoherním klubu během osmdesátých let 20. století) proto oprávněně vycházejí z divadelní hry Carla Zuckmayera.
Podvodníci ala hejtman z Kopníku
Síla původního příběhu hejtmana z Kopníku spočívala v jeho antimilitarismu a satiře. Wilhelm Voigt sice zabavil pokladnu, ale vrchnostenskou. Z pohledu prostého obyvatelstva tedy neuškodil obyčejným lidem, ale papalášům. Navíc nešlo o lup v pravém slova smyslu. Pachatel se prakticky okamžitě přiznal.
Je proto ironií, že například české noviny ve dvacátých letech velice často používaly termíny hejtman z Kopníku / kopnikiáda jako synonyma pro jakékoli podvodníky jednající za účelem osobního obohacení. V novinách se to jenom hemžilo nejrůznějšími zprávami o českých či rakouských »hejtmanech z Kopníku«, kteří své soukromé »kopnikiády« páchali v Pardubicích, v Táboře nebo někde jinde.
Bylo v tom nicméně určité nepochopení. Původní hejtman z Kopníku si svou popularitu nezískal pro finanční podvod, ale pro kritiku určité společenské tuposti. Jádrem Voigtovy kauzy nebylo osobní obohacení, ale příběh o noblesní kritice militarismu a byrokracie. Byl to jakýsi novodobý Till Enšpígl nebo zhmotnělý Gogolův Revizor satiricky se vysmívající dobovým poměrům. – Takové hodnoty samozřejmě drobní finanční podvodníčci nemohli naplnit. Možná i proto přestali novináři termíny hejtman z Kopníku a kopnikiáda pro označování zlodějů a různých podvodníků používat. Určitě to nebylo proto, že by veřejnost na ten skutečný původní příběh už zapomněla. Ten žil totiž dál díky divadlu a také díky filmu.
Hejtman z Kopníku ve filmových adaptacích
Veřejnost nepotřebovala hrdiny mravně dokonalé, určitě však žádala osobnosti vtipné, noblesní, vybočující z běžného morálního vzorce jen v míře tolerovatelné a v rámci děje obhájitelné. Takové byly i různé fiktivní »kopnikiády« (převlek + klam = výsměch), přenesené na filmové plátno. V českém prostředí například film C. a k. polní maršálek z roku 1930, zesměšňující poměry v rakousko-uherské armádě (hlavní role Vlasta Burian). Nebo o čtyři roky mladší U nás v Kocourkově, popularizující světácky protřelého malého českého kriminálníka (Jan Werich), který vyzrál na velké darmojedy v městské radě.
A tím se obloukem vracíme k původnímu příběhu o hejtmanovi z Kopníku a jeho vstupu na stříbrné plátno. Většinou se stroze uvádí, že Zuckmayerova divadelní hra byla zfilmována v roce 1956 s vynikajícím Heinzem Rühmannem v hlavní roli. Tento film však nebyl prvním filmem o hejtmanovi z Kopníku. Jeho nejstarší předchůdce dokonce vznikl ještě před divadelní hrou Carla Zuckmayera!
Zřejmě prvním pokusem o převedení Voigtova bohatýrského činu na filmové plátno byl němý film Der Hauptmann von Köpenick z roku 1926. V hlavní roli se představil tehdy populární německý herec Hermann Pícha. V českých kinech byl uváděn pod názvy Hejtman z Kopníku nebo též Setník z Kopníku.
Natáčení probíhalo prakticky 10 let od uplynutí skutečných událostí. Původním záměrem filmařů bylo snímek nasnímat na autentických místech města Köpenick. Brzy se zde však setkali s obtížemi – z pochopitelných důvodů. Filmování bylo zákrokem policie na příkaz okresního úřadu města Köpenick přerušeno. Nakonec se film nicméně dokončit podařilo (neznámo kde) a snímek byl s úspěchem hned na podzim roku 1926 promítán i v českých kinech.
Teprve o pět let později (1931) přišlo uvedení divadelní hry Carla Zuckmayera. Ještě téhož roku byl podle této divadelní předlohy natočen i první zvukový film Der Hauptmann von Köpenick. Hlavní role se ujal populární berlínský komik Max Adalbert, režijně film vedl Richard Oswald.
Nějaký čas poté, co se nacisté v Německu chopili moci, uprchl Carl Zuckmayer do Švýcarska a v Německu bylo jeho dílo postaveno mimo zákon. Do zahraničí však utekl (kvůli svému židovskému původu) i režisér první zvukové verze hejtmana z Kopníku. Richard Oswald se ale rychle etabloval v Hollywoodu, kde v roce 1941 natočil svou druhou verzi slavného příběhu. Film pak v zámořských kinech běžel pod názvem The Captain from Köpenick (případně též jako I Was a Criminal nebo Passport to Heaven). I tato druhá Oswaldova verze byla založena na hře Carla Zuckmayera. Hlavní role se ujal Albert Bassermann.
Konec příběhu?
Skutečný hejtman z Kopníku – Wilhelm Voigt – si svým činem získal velkou popularitu. Byl sice odsouzen a vězněn, ale nakonec i císařem Vilémem II. omilostněn. Odstěhoval se do Lucemburska, kde žil v dobrém finančním zajištění od jisté berlínské vdovy. Zemřel nicméně jako zchudlý vlivem poválečné inflace roku 1922, ve věku 73 let. Tvrdí se, že když byl pohřbíván, potkal pohřební průvod skupinu vojáků. Když se prý dozvěděli, že je to pohřeb Kapitána z Kopníku, vzdali mu vojenskou poctu…