Automobilem kolem světa bylo mým starým snem. První inspiraci byl beze sporu Julius Verne, díla Kořenského a později bylo to dílo Světem automobilem čili z Pekingu do Paříže za 60 dnů [autor Luigi Barzini, česky vydal v Praze Jos. R. Vilímek roku 1908]. Zvláště k této knize jsem se vždy znovu a znovu vracel a ve své fantasii jsem prožíval všechny obtíže této namáhavé cesty. Vždy, když jsem tu knihu odkládal, utěšoval jsem se, že snad i mně se jednou podaří vydati se na podobnou cestu.
Zdroj: Automobilem kolem světa od B. J. Procházky, 1938
Související články
- Břetislav Jan Procházka a Jindřich Kubias – 80 let od cesty s Rapidem kolem světa za 97 dní
- Chronologická data příprav a cesty automobilem kolem světa (1935–1936)
- B. J. Procházka a J. Kubias: Startujeme k cestě kolem světa
Úvodní poznámky B. J. Procházky
Tuto moji starou myšlenku živili v Americe moji četní přátelé, kteří o mém starém plánu věděli ještě z dob mého trvalého pobytu ve Státech. Bylo to tuším v New York Athletic Clubu, když při večeři na rozloučenou s Amerikou tehdy padlo heslo „za sto dnů autem kolem světa“ a pokud možno přes Rusko.
Po mém příjezdu do Evropy nebylo jednoho dopisu amerických přátel, aby mně tento slib nebyl připomínán. S počátku byly to dopisy plné věcných rad, později pak narážky vystřídaly rady — nu a když vyvrcholily v dotazy, kdy že se moje dceruška bude vdávat, tu jsem si řekl, že jest nejvyšší čas, abych jel.
Původním mým úmyslem bylo jeti přes Sibiř. Pracoval jsem na této myšlence velmi intensivně po řadu měsíců za velmi vlivné podpory. Když dnes prohlížím svůj deník, kde jsem vedl pečlivé záznamy všech intervencí, vidím, že první kroky byly podniknuty již v listopadu roku 1985. Navštívil jsem tehdy ministerského radu p. dra Papouška, v němž jsem poznal muže skutečně skvělých světových rozhledů, který mi poskytl řadu velmi cenných informací. Tento muž byl prvým z těch, kteří se nijak netajili, jaké obtíže s průjezdem jednotlivých států budu míti.
Týž měsíc jsem vstoupil v jednání se sovětskou legací, kde se mého plánu ujal s velkým porozuměním legační rada Komarovski a později i sám vyslanec Alexandrovski. Ačkoliv v jednání mne velmi pěkně podporoval Autoklub spolu s naším ministerstvem zahraničí, vleklo se a naráželo na celou řadu nepředvídaných okolností.
Tehdy získal jsem i spojení přímo s Moskvou prostřednictvím našeho vyslance pana Bohdana Pavlů, který sám — jako skutečný automobilista — se velmi vřele ujal mého plánu. Zprávy odtud zaslané měly jednu vynikající přednost: byly přesné ze stanoviska automobilisty do nejposlednějšího detailu, takže lepší jsme si ani nemohli přáti, především co se týče cesty do Moskvy samé. Ovšem, že ani v Praze jsme nezaháleli a připravoval jsem cestu i v ostatních zemích. Zde velmi mně pomáhal pan ředitel Palivec, šéf propagační sekce v ministerstvu zahraničí, a jeho pravá ruka pan šéfredaktor Hynais.
V té době jsem byl téměř denním hostem na sovětské legaci. Jak jsem již předeslal, legační rada Komarovski velmi přál mé cestě. Poměry ruské měl skutečně, jak se říká, v malíčku a netajil se nikterak obavou, že z důvodů politické situace na Dálném Východě se obává, že nebude možno cestu přes Sibiř uskutečniti. Byl to on, který jako prvý mně vnukl myšlenku uvažovati eventuálně o cestě Kazachstánem a nebude-li možné ani to, přes Kavkaz dolů do Iránu a dále Indií. Zvláště když jsem připomněl předválečnou jízdu hraběte Borghese, byl velmi nešťasten, že uskutečnění trasy Sibiří staví se do cesty tolik překážek.
V té době jsem začal také přemýšleti o možnosti cesty Mongolském. Tehdy již bylo jisto, že mým spolujezdcem bude přítel Jindřich Kubias. Navštívili jsme společně čínskou legaci. Informace zde získané vypadaly přímo tragicky. Cesta vnitrem Číny nebude možná, to jsem vycítil již z prvého rozhovoru. To nejsou předválečné idylické poměry. Právě nedávno tam zmizel německý žurnalista zcela beze stopy, přímo na hranicích Mongolská. Tam přece není možno nikoho pustiti, s tím se rozhodně rozlučte. Kníže Borghese? Tehdy měl celou armádu k disposici, to byly zcela jiné poměry. S něčím podobným nemůžete počítati.
Nezbývalo nic jiného, než připravovati reservní plán, poslední východisko a tím byla cesta Ruskem na jih přes Kavkaz do Indie — přes Irán a Balúčistán tak, že bychom navázali na výpravu Škoda-Populárů dr. Peterse, jehož cesta je jistě v dobré paměti.
Líčiti zde všechny obtíže, které se podniku a celému jednání stavěly v cestu, zabralo by celé kapitoly. Proto jsme se rozhodli vyžádati si povolení k průjezdu do Moskvy a na místě samém vyšetřiti další možnosti, eventuálně se znovu pokusiti o získání povolení cesty napříč Sibiří. Na argumentaci jsem se výborně připravil množstvím materiálu, který jsem si opatřil z Itálie a ze kterého bylo jasně vidno, jak ruská a čínská vláda podporovala pomocí armády předválečnou jízdu z Pekingu do Paříže.
Když došlo z Moskvy povolení k cestě do Ruska, což bylo zásluhou našeho vyslanectví velmi rychle vyřízeno, spojil jsem se s Americkou Automobilovou Asociací. Ta již od prvopočátku přislíbila kooperaci a spolu s Tide Water Company v New Yorku byla dohodnuta otázka zásobování. Tato společnost, která se tak skvěle zhostila vybavení výpravy Byrdovy k točně [1934], osvědčila se naprosto dokonale i v našem případě, a to nejen v Americe, ale i v Asii, o Evropě ani nemluvě.
Co se lodní dopravy týče, pan ředitel Štejner od známé společnosti Cunard White Star velmi ochotně vypracoval nám veškeré možnosti dopravní v různých alternativách, což bylo pro úspěch cesty neméně důležité. Věděli jsme, že se na informace této společnosti můžeme slepě spolehnouti.
Když nám naše ministerstvo předalo doporučující dopisy s pověřujícími listy vyslanectví zemí, které pro průjezd přicházely v úvahu, nezbývalo nic jiného, než stanovití přesný den startu.
Po telegrafické dohodě s přáteli v Japanu a Americe, jakož i pečlivé úrodě s cestovním oddělením Autoklubu a AA. v Londýně, byl stanoven start na 25. dubna ve 4 hodiny odpoledne.
Proč byla zvolena právě čtvrtá hodina? Stalo se tak po poradě s panem tajemníkem inž. Poláčkem a panem Zajícem z cestovního oddělení Autoklubu, takže dobře značeným Německem — kde jsme měli předem zprávy o cestách — projížděli jsme v noci, kdežto Polskem, které jsem neznal, za dne.
S drobnými úpravami převzato z knihy Automobilem kolem světa : 27000 km silnicí, pouští, pralesem. (Praha : Václav Petr, 1938)