Jan Žižka, od jehož úmrtí právě uplynulo 600 let, byl bezpochyby geniální vojenský stratég. Také ale člověk mnoha kontroverzí a paradoxů. Jedním z nich je fakt, jak velkolepě je coby husitský vojevůdce připomínán. Jsou totiž i hlediska opačná. Žižkova zaslepenost může být varováním pro každého, kdo má sklon se vidět jako nástroj božího trestu.
Žižka jako guerillový bojovník a žoldák
Janek, řečený Žižka, byl původně zemanem z jihočeského Trocnova. Jeho otec sloužil jako panský lovčí; v rodovém erbu měli raka. Žižkovo chudé hospodářství šlo však od deseti k pěti, a on ho nakonec neudržel. Nezbývalo než se spokojit se službou na panském dvoře. To už měl ale za sebou i kriminální delikty v záškodnické tlupě, která vedla guerillový boj proti jihočeským Rožmberkům. Českým králem Václavem IV. byl nicméně omilostněn. Možná proto, že si král byl vědom zneužívání autority Rožmberských a Žižkův odboj morálně legitimizoval. Možná byl velkorysý i proto, že v Jankovi viděl potenciál možného bodyguarda (respektive dveřníka či vrátného).
Žižka posléze vstoupil do služeb polského krále a účastnil se vojenského tažení proti Deutscher Orden – německému římskokatolickému rytířskému řádu, který tehdy kolonizoval severovýchod Evropy. To už mu ale bylo 50 let a téměř nic dalšího o jeho životě do té doby nevíme. Nevíme dokonce, kdy přišel o své první oko, neboť dvě zprávy o tom se zmiňující, si navzájem protiřečí. Žižka prostě prakticky celý svůj život trávil mimo reflektory velkých dějin.
Voják z povolání a poloslepý vůdce
Až teprv s věkem, kdy se stárnoucí kmeti pomalu chystají na odpočinek, zjevuje se téměř šedesátiletý Žižka mezi účastníky první pražské defenestrace (1419), kterou de facto začíná husitská revoluce. A s ní se Žižka natrvalo zapisuje do středoevropské historie. Stal se jedním ze čtyř husitských hejtmanů, načež po legendárních bitvách u jihočeské Sudoměře v březnu 1420 a v červenci téhož roku na Vítkově, začal být vnímán jako jeden ze dvou ústředních husitských vojevůdců. Bezpochyby jako zkušený a geniální stratég. Od konce roku 1421 pak jako vojevůdce nejpřednější.
Žižkův pohled na život a na svět byl prostý. Nebyl to filozof, ale voják z povolání, který uvažoval v jednoduchých povelech a pojmech. Dobře by dokázal psát třeba nadpisy, hesla a esemesky, případně stručné normy, nikoli ale hlubokomyslné úvahy. Vyznával v prvé řadě pořádek a disciplínu. Nehleděl pro sebe po žádném hmotném zisku. Vedl skromný život. Jak chudý do bitvy přišel, tak i chudý odcházel. O to víc mu byl blízký pocit, že je nástrojem a vykonavatelem trestu božího.
Žižka nesjednocoval Čechy – bojoval proti všem
Husitská vojska se původně zformovala k odrážení křížových výprav, vypravovaných do Čech proti odpůrcům římského papeže a krále Zikmunda Lucemburského. Jak křižáci, tak husité bojovali za své politické ideologie a v krutostech si navzájem nezadali. Válčení se rychle zvrhlo i proti domácímu obyvatelstvu.
Buditelský obraz Žižky bojujícího proti cizákům za český národ je proto nepravdivý. Vpády „cizáckých křižáků“ se totiž záhy staly pouhými dílčími epizodami a husité začali uvnitř Českého království likvidovat každého Čecha, který se jejich ideologii nepodrobil.
Zaslepený vojevůdce a oslepený diktátor
Navzdory skutečnosti, že politická ideologie husitů i samotného Žižky byla zbytnělá náboženská víra, přední husitský hejtman si s kazateli husitského Tábora ani z umírněné Prahy nijak blízký nebyl. Náboženští kazatelé z jeho pohledu narušovali princip vojenské hierarchie a podřízenosti. Sotva se tedy stal ústřední postavou husitských vojsk, začal svá vojska osamostatňovat a vedl s nimi své vlastní války.
Tehdy si také zcela výjimečně ponechal coby kořist hrádek Kalich na Litoměřicku, k němuž se pak hlásil namísto rodového Trocnova či husitského Tábora. Nakonec ale zakotvil ve východních Čechách, mezi Orebity od Hradce Králové – konkurenční skupinou vůči původním Táboritům. Kněží tu měli jen omezené slovo, komunitu primárně řídila šlechta. To Žižkovi vyhovovalo. Nakonec tedy až zde začal budovat svůj Nový, resp. Menší Tábor, separovaný od Jihočechů. A právě s Orebity se vydal i na svou poslední válečnou výpravu – dobití a vypálení českého hradu Přibyslav (mezi Havlíčkovým Brodem a Žďárem nad Sázavou), během čehož zemřel. Stranou hlavním událostem, takže jeho skon už nijak neovlivnil probíhající události.
Občanská válka, kterou husité v zemi rozpoutali, zuřila ještě deset let po Žižkově smrti. Nesnášenlivost se rychle přenesla na jednotlivé husitské frakce, takže téměř doslova bojovali všichni proti všem. Hospodářské a politické důsledky těchto válek pak Čechy a Morava neblaze pociťovaly celé další století.
Na jednu stranu Žižka ctil vojenskou čest, na druhou stranu mnohokrát bojoval zákeřně a sliby o milosti nedodržoval. Údajně »očistná« a rádoby »spravedlivá« válka, kterou vedl, navíc neměla žádný definitivní cíl. On sám povětšinou jednal jako vojenský diktátor. Po novém českém či polském králi mnoho netoužil. Jako by čekal, že úlohu vojevůdce od něho během Armageddonu převezme sám Kristus. S ním ale neměl společného prakticky nic. Bibli neznal, jakkoli husité Krista formálně vyznávali. Jejich ideologie byla kompozitem přežitých starozákonních představ a vlastní fanatické zaslepenosti, která s mírumilovností a laskavostí Ježíše z Nazaretu neměla vůbec nic společného.
Základní literatura
Čornej, Petr: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka. Paseka, Praha 2019. • Čornej, Petr: Spory o Jana Žižku 1424–2024. Esej. Spolek Za záchranu rodného domu Jana Zrzavého v Okrouhlici, [Okrouhlice] 2023. • Pekař, Josef: Žižka a jeho doba. Odeon, Praha 1992. • Šmahel, František: Husitská revoluce. I.–IV. Univerzita Karlova, Praha 1995–1996. • Šmahel, František: Jan Žižka. Argo, Praha 2021. • Tomek, Václav Vladivoj: Jan Žižka. V ráji, Praha 1993.