Recenze knihy Barry Siskind: Čmeláci přece nemohou létat. Sedm strategií správného rozhodování a řešení problémů. Management Press, Praha 2003.
Nenápadná kniha, která vám připomene řadu nenápadných věcí a zasadí je do správného kontextu. Název knihy vychází z údajného tvrzení jistého vědce před cca 100 lety. Čmelák prý podle propočtů porušuje všechny aerodynamické zákony, a tudíž nemůže létat. Žádný čmelák na to zjevně nikdy nedbal. Všichni zástupci tohoto včelovitého hmyzu si po všechny lidské generace vesele létají dál, bez ohledu na jakékoli „vědecké“ výpočty. Stejným způsobem může podle Barryho Siskinda každý z nás používat svůj „zdravý rozum“. Pakliže tak budeme jednat, „vzlétneme“ v podmínkách, v nichž je to tradičně považováno za nemožné.
Chcete se i vy odlepit od země? Počítejte s tím, že okolo vás bude vždy dostatek lidí, kteří to nedokáží, většinou proto, že to vlastně ani nechtějí. Znovu a znovu se rozhodují chybně, a to jenom proto, že neumějí používat zdravý rozum. Každý, kdo se však od země odlepit chce, to dokáže a potvrdí, že výsledek je úžasný.
Co je to zdravý rozum
Siskind říká, že zdravý rozum lze definovat jako schopnost v pravou chvíli nalézt správné řešení určitého problému. S tím lze více méně souhlasit. Problematické je, co je ono „správné řešení“. Podle autora knihy je to takové řešení, které přináší výsledek a jehož realizace je nejsnadnější.
Jak vyplývá z podtitulu knihu, Siskind svou knihu rozděluje do sedmi strategií zdravého rozumu. Úplně první strategií používání zdravého rozumu je pochybování. Siskind říká, že každý příběh se odehrál trochu jinak, než jak je prezentován. Nikdo není úplně nestranný přenašeč informací, takže pokud nechceme být pouhými papouškovači výkladu někoho druhého, měli bychom si klást vhodné doplňující otázky.
V běžném prostředí jistě nikdo z nás nechce být paranoidně podezřívaný. Když ale sdělení médií, internetu, školních institucí, spolupracovníků, neřkuli hospodské debaty přestaneme vnímat jako automaticky pravdivé, přinejmenším se zarazíme, než je předáme dál. Hlavně ale začneme o někým vyřčené informaci uvažovat v jiných souvislostech, než které nám možná byly vsugerovány.
Informace pravdivé a »pravdivé«
Takový postup je oproti pasivnímu přijetí pochopitelně namáhavější. Pokud si ale chcete udržet, rozšířit nebo dokonce získat nazpět svůj zdravý rozum, jiná cesta nevede. Siskind připomíná, že se v životě setkáváme s »pravdami« dvojího druhu a bez jisté dávky pochybování nerozlišíme, s kterou »pravdou« zrovna máme tu čest. Je to pravda rovnající se skutečnosti, nebo »pravda«, jejíž »pravdivost« vyplývá z našeho předpojatého přesvědčení, že musí být »pravdivá«? Nebo prostě chceme, aby byla pravdivá?
Strategie pochybování samozřejmě není bez rizika a kniha Čmeláci přece nemohou létat to nijak neskrývá: „Když začnete zpochybňovat všeobecně přijímané pravdy, riskujete nejenom to, že budete ignorovat konvenční moudrost, ale i to, že budete muset čelit pohrdání nebo dokonce fyzickým útokům,“ píše její autor.
Potřebné informace máme často přímo pod nosem
Druhá strategie zdravého rozumu spočívá v rozšiřování zorného pole. Jejím obsahem je prostá poučka: Hledat nová nebo alternativní řešení. Dělat věci trochu jinak. Když se o to pokoušíte, můžete se stát nečekanými tvůrci zajímavé inovace. Najdete třeba i řešení, která do té doby nikdo nepoužil, byť jsou velice prostá.
Už jste někdy slyšeli pořekadlo, že pro jednotlivé stromy někdo neviděl les, nebo naopak, že pro les někdo neviděl jednotlivé stromy? To v jistém smyslu může padnout právě k této strategii. Siskind říká: Nebraňme se vidět věci, které jsou evidentní. Neodmítejme informace, které máme přímo pod nosem.
Poctivě poznej sám sebe
Poznejte sami sebe – To je třetí strategie. V nemalé míře souvisí s předešlými dvěma. Siskind se opět zamýšlí nad tím, čím sami sebe ovlivňujeme. Připomíná údajný výrok anglického filozofa Francise Bacona:
„Člověk vždy (nej)snáze věří tomu, čemu věřit chce.“
– Než dojdeme k finálním závěrům nějaké rozvahy, působí na nás naše touhy, přání (vyznávané hodnoty), ale také dosavadní zkušenosti. Tím vším nevědomky filtrujeme informace, které k nám přicházejí. Filtrací se mění to, jak jednotlivé údaje vnímáme.
Čtvrtá strategie zdravého rozumu se točí okolo informací a poznání. Samotné informace nejsou nic, pokud je nedokážeme přetavit v poznatky.
„Když budete mít návod, jak sestavit počítač, dokážete to? Většina lidí bude s návodem v ruce stát nad hromadou různých součástek poněkud v rozpacích,“ říká autor.
Co víc. Většina lidí podle Siskinda nedokáže během celého svého života zužitkovat údaje a mozkový potenciál, jež mají po celý život k dispozici. Většina lidí si nevytvoří jasnější představu o svém životním poslání, nekladou si otázky o smyslu existence. Mnozí další z vytyčené cesty uhnou. Jedním z důvodů je vedle strachu a lenosti také neochota hrát s kartami, které nám byly rozdány při narození.
V dalších částech knihy Siskind čtenáře vybízí k hledání neobvyklých řešení, ke změně příčinné souvislosti, když se proti vám takříkajíc všechno spikne a některé další. Na závěr pak říká: Nebojte se přepřahat uprostřed břehu. Buďte sami sobě mysliteli, lidmi činu, ale častěji než doposud také kritiky. Ignorovat vnitřní kritický hlas je podle autora knihy Čmeláci přece nemohou létat ten nejlepší recept na to, jak špatně skončit.
Zda je tomu tak…
Souhrnně vzato je Siskindova kniha svěží a čtivou motivací pro efektivnější používání zdravého rozumu a nevěřit všemu, co se píše a říká. Těžiště knihy leží především v prvních třech strategiích:
Nepřijímat automaticky všechny zaběhnuté pravdy jako faktum. Ujišťovat se dle selského rozumu (tedy nikoli dle školou či společenským systémem často vnucených predikcí) zda je tomu tak. – Hledat nové možnosti. Porozumět sami sobě v tom smyslu, že si budeme vědomi rizik v podobě informačního filtru vytvářeného námi samými pocity, tužbami a předpojatostmi. Kniha je skvělý a jednoduchý signál pro vybočení z konzumního způsobu myšlení.
Co bychom naopak autorovi vytkli je někdy zbytečná krkolomnost výkladu (např. strategie 5) a trochu ledabylá práce s prameny. Ono i s tím příběhem o čmelákovi je to trochu jinak. Je skvělé, když je případová kauza vtipná. Její reálný základ by však měl být vždy dobře ověřený. – Dvojnásob, když podle ní nazvete celou knihu.