Rozsáhlá publikace Jáchymovské tábory – PEKLO, ve kterém MRZLO se pokouší seriózním, komplexním a zároveň čtenářsky přitažlivým způsobem zdokumentovat činnost trestaneckých pracovních táborů při Jáchymovských dolech. Výzkumné práce, které v uplynulých desetiletích publikovali například Ludmila Petrášová, František Bártík, Klára Pinerová, Tomáš Bursík a další autoři, jsme se nyní snažili syntetizovat do jednoho knižního svazku a doplnit o další nové objevy.
Rukama nám prošlo množství archiválií z tuzemska i ze zahraničí. Často jsme pracovali s materiály, které doposud zůstávaly stranou odborné i laické veřejnosti. Dohledali jsme také celou řadu unikátních svědectví a velký počet doposud neznámých obrazových dokumentů. Výsledkem je práce, která jistě dozná dalších korekcí a doplnění. Budeme však rádi, když se dalším badatelům stane užitečnou rukovětí při jejich výzkumné práci.
„Blahopřeji vám k vydání knihy ‚Jáchymovské tábory‘. Doporučím ji našim studujícím zaměstnancům i studentům mimo resort, kterým poskytuji konzultace. Vaši knihu považuji za faktograficky obsažné, přehledné a ucelené dílo k problematice trestaneckých pracovních táborů na Jáchymovsku.“
– napsal nám Aleš Kýr, vedoucí Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR. Podobně vstřícných vyjádření se nám dostalo i od celé řady dalších renomovaných badatelů a publicistů. Velice si jich vážíme.
Výsledky našeho rozsáhlého výzkumu přinášejí množství zcela nových informací. Především se ukázalo, že poměrně významná část obecně tradovaných tvrzení o fungování trestaneckých táborů tváří v tvář historickým údajům neobstojí. Množství mýtů a dezinformací, přebíraných už několik desetiletí bez dalšího ověřování různými pamětníky, publicisty a studenty, bylo zarážející. Níže uvádíme aktualizovaný seznam jednotlivých táborů s upřesněním klíčových provozních dat.
Všechny trestanecké tábory byly obehnány vysokým plotem z ostnatého drátu, střeženy z vysokých dřevěných věží zvaných „špačkárny“. Vězňové byli ubytováni v nevyhovujících barácích z dřevěných prken, hygiena, výstroj trestanců byla (zvlášť v prvních letech) otřesná. Každodenní táborový systém byl syntézou organizačních neschopností a záměrné šikany.
Vykmanov I a II
Mezi obcemi Dolní Žďár a Vykmanov (oblast mezi Jáchymovem a městem Ostrov) byly postupně zbudovány dva trestanecké tábory. Tábor Vykmanov I., s kódovým označením „C“ byl uveden do provozu 1. března 1949 a stal se prvním trestaneckým táborem, jeho vězňové byly určeni pro podnik Jáchymovské doly. Tábor se tak stal přirozenou základnou rodící se soustavy trestaneckých táborů. Správním centrem, důležitým také proto, že z Vykmanova byla do SSSR odvážena veškerá zde natěžená uranová ruda. Trestanci z Vykmanova byli využíváni především ke stavebním pracem na povrchu, protože v blízkosti táborového areálu žádný uranový důl nestál.
Počátkem roku 1951 vznikl hned vedle prvního tábora druhý, a to pro trestance pracující v nově zřízené úpravně rudy. Tábor s kódovým označením „L“ (proto podle pamětníků takzvané „eLko“) je v úředních dokumentech označován jako Žďár, případně jako Vykmanov II. V Provozu byl do 26. května 1956. Proslulým se stal zdejší věží, známou jako Rudá věž smrti. Trestanci, kteří v ní pracovali se dostávali do nejtěsnějšího kontaktu s radioaktivním materiálem. Tradované vysvětlení kódu „L = likvidační“ je však přehnané.
Nejpozději na jaře roku 1953 byla vedle obou areálů zbudována pevná cihlová věznice, známá pod zkratkou JAV, kódově označovaná jako „H“. V provozu zůstala i po zániku uranových táborů. Dnes je známá jako Věznice Ostrov nad Ohří.
Mariánská (starý a nový tábor)
Původní zajatecký tábor, zbudovaný na mírném svahu pod klášterem Maria Sorg u Jáchymova, začal od 4. června 1949 sloužit jako tábor vězeňský. Kódově byl označován písmenem „B“. Zdejší trestanci byli zaměstnáni na nedalekém dole Eva.
Útržkovité zprávy o původně bezvadném areálu považujeme za sporné. V roce 1953, zřejmě během podzimu, byl tábor pro nevyhovující hygienické podmínky přestěhován o pár desítek metrů dál. Někdy se proto hovoří o táborech stará Mariánská a nová Mariánská. Kódové označení zůstalo beze změny. Tábor Mariánská byl zlikvidován k 1. dubnu 1960.
Eliáš I a II
Areál tábora Eliáš pod odvalem jáchymovské šachty Rovnost I převzaly československé orgány od správy GUPVI. Německé zajatce tak nahradili političtí, retribuční a kriminální vězni československých soudů. Pod správou Ministerstva spravedlnosti začal původní tábor Eliáš fungovat od 29. července 1949. Špatný stav táborových ubikací, skutečnost že stojí na nevytěžené rudě i bezpečnostní okolnosti vedly k zániku tábora na konci roku 1951.
To už ale byly vězeňské tábory pod správou Ministerstva národní bezpečnosti a u šachty Eliáš, respektive Jiřina byl už několik měsíců v provozu nový tábor, zvaný také jako Eliáš II. Oficiálně byl uveden do provozu 8. prosince 1950 a fungoval až do 1. dubna 1959. Oba tábory v údolí Eliášova potoka měly kódové označení „N“.
Rovnost (starý a nový tábor)
Do táborových baráků v areálu důlního závodu Rovnost I, nastěhovali se po odchodu válečných zajatců vězňové československých soudů dne 15. září 1949. Původní tábor přestal svému účelu sloužit během roku 1950, kdy se tábor Rovnost přesunul na nedalekou mýtinu. Vznikl zde největší a nejpřísněji střežený trestanecký tábor v oblasti Jáchymova. Fungoval pod krycím kódem „P“ a to až do 1. června 1961. Tábor se proslavil především krutostmi zdejšího náčelníka z let 1951–1954, kterým byl František Paleček zvaný Albín Dvořák. Jeho mučení odpíračů těžby uranu – adventistů a svědků Jehovových – bylo proslulé.
V literatuře se občas objevují označení tábor Rovnost I a tábor Rovnost II. To je zbytečné matení, které ani nemá oporu v dobové terminologii. Při výkladu o táboře Rovnost je třeba důsledně rozlišovat mezi dvěma různými důlními šachtami a dvěma různými tábory. Původní důl Rovnost (Wernerův důl) byl označován jako důl Rovnost I, aby se odlišil od důlní šachty Rovnost II, vyhloubené v letech 1949 až 1950 asi kilometr ve směru na jih, u odbočky k dolu Adam. Tábory označované někdy jako stará Rovnost a nová Rovnost (nebo prostě jako Rovnost), stály v obou případech bezprostředně vedle areálu dolu Rovnost I (Werner). Nejčastější nedorozumění v pojmosloví vzniká tím, že jako Rovnost I a Rovnost II je někdy pamětníky označován nejen důl, ale i tábor, což vytváří zbytečné zmatky. Pod názvem Rovnost II existoval pouze důl a u něj žádný tábor nikdy nestál.
Svornost
Tábor nad nejstarším uranovým dolem (nejen v Jáchymově, ale i na světě) fungoval nejprve jako zajatecký. Od 4. prosince 1949 fungoval s kódovým označením „K“ jako trestanecký tábora to až do 29. října 1954. Tábor je znám příkrými dřevěnými schody, které museli zdejší trestanci zdolávat. Nepříliš šťastně jsou v literatuře někdy označovány jako „mauthausenské schody“. Kdo někdy tento rakouský nacistický tábor navštívil, potvrdí, že charakter těchto dvou táborů (nacistický Mauthausen versus komunistická Svornost) je prakticky nesrovnatelný. – Což není pochvala, ale cesta k lepšímu pochopení rafinovaných komunistických represálií.
Ústřední tábor
S ukončením provozu sovětské soustavy GUPVI byl do správy tuzemských orgánů převeden také Centralnyj lager v údolí Stísněného potoka u Jáchymova. Ministerstvo spravedlnosti sem dne 4. února 1950 převedlo centrální správu trestaneckých táborů z Vykmanova. Areál se stal Ústředním trestaneckým táborem s krycím kódem „D“. Sloužil v prvé řadě k evidenci příchozích a odchozích vězňů. Fungoval takto až do 12. prosince 1954, kdy byl zrušen a centrální správa se opět vrátila do Vykmanova.
Bratrství
Hned za zatáčkou od Ústředního tábora stála šachta Bratrství a u ní další ubikace pro válečné zajatce. Když odešli, byl i zde k 21. únoru 1950 uvede do provozu trestanecký tábor. Dostal krycí označení „M“.
V memoárové i populární literatuře často dochází k matení pojmů Ústřední tábor Bratrství a Bratrství. Oba tábory – Ústřední i Bratrství – byly umístěny za jáchymovským kopcem Stráž. Každý však v jiném údolí. Lesní mýtinu, na které stával Ústřední tábor, je třeba hledat v údolí Stísněného potoka. Tábor Bratrství byl umístěn až za zatáčkou, asi půl kilometru odtud, to jest v sousedním údolí.
Klínoveckého potoka, v jižním cípu areálu šachty Bratrství. Trestanci z obou táborů pracovali na zdejším Oddělení technické kontroly (OTK) nebo v hlubinném dole. V období vrcholné uranové těžby tvořila celá místní zóna – od nejvzdálenějšího konce Ústředního tábora až po nejvzdálenější konec areálu šachty Bratrství – celistvý důlní areál. Lze se proto setkat s neúmyslnou záměnou obou táborů i s mylným spojením obou zařízení do jednoho vyjádření, případně s nechtěnou dezinterpretací jejich lokace.
Trestanecký tábor Bratrství zanikl k 12. červnu 1954, tedy o půl roku dříve než sousední tábor Ústřední.
Vršek, později zvaný Barbora
Zřejmě už v červnu 1951 (nikoli až v srpnu, jak bývá uváděno) byl na Jáchymovsku uveden do provozu trestanecký tábor – dřívější zajatecký tábor Vršek, posléze TNP Vršek – nyní označovaný jako tábor Barbora. Jednalo se o nejvýše položený tuzemský uranový tábor, byť zřejmě nejstudenější zůstávala níže položená, ale výrazněji profukující Rovnost. Nesvobodní horníci odtud fárali do stejnojmenné šachty Barbora. Tábor nevelkého rozsahu měl označení „E“. Fungoval až do 30. března 1957.
Nikolaj
V září 1951 byl na Jáchymovsku zprovozněn poslední vězeňský tábor, bývalý TNP Nikolaj. Jeho kódové označení bylo „A“. Tábor se stal proslulý mimo jiné krutostmi lágrového kápa Břetislava Jeníčka nebo takzvaným „muklovským autobusem“, při kterém byli trestanci nuceni pochovat na kilometr vzdálenou šachtu Eduard svázaní do jednoho balíku. Trestanecký tábor Nikolaj byl zrušen k 1. červenci 1958.
Prokop
Dne 2. července 1949 byl do provozu uveden první trestanecký tábor u Horního Slavkova. Měl kódové označení „T“. Jednalo se o bývalý zajatecký tábor sovětské GUPVI. Zdejší zajatci a trestanci fárali především do šachty Prokop, u které byl tábor postaven. Provoz vězeňského tábora byl ukončen dne 14. května 1955.
Z tábora Prokop pocházejí zprávy o krutém mučení blíže nespecifikovaných „baptistů“. Série nejnovějších výzkumů identitu těchto nešťastníků precizuje. Jak ukazují další dostupné materiály, u táborové pranýře zde na mraze nestáli baptisté, ale svědkové Jehovovi, kteří odmítali těžit uranovou rudu pro válečné účely. Výzkum také potvrdil, že odpírači těžby uranové rudy byli tímto způsobem mučeni prakticky ve všech uranových táborech pro tuzemské trestance.
Ležnice
Dne 26. ledna 1950 byl u Horního Slavkova otevřen zřejmě úplně nový tábor, označený podle sousední obce jako Ležnice. Měl krycí kód „O“. Byl to menší tábor, provozovaný až do 22. srpna 1955.
Svatopluk
Tábor Svatopluk, třetí trestanecký tábor u Horního Slavkova, začal fungovat někdy rozmezí února až dubna 1951. Mě kódové označení „V“. Tábor fungoval do 14. května 1955.
XII (tzv. Dvanáctka)
Největším trestaneckým táborem v oblasti Horního Slavkova byl tábor XII, zvaný též „Dvanáctka“. Jeho kódovým označením ovšem nebyla římská XII, ale písmeno „X“. Dosavadní diskuze o tom, zda tábor XII vznikl v srpnu, nebo až září 1951 lze zřejmě na základě výpovědí bývalých trestanců pominout. Podle vzpomínek přímých účastníků fungoval totiž tábor XII už od června, nejpozději od začátku července 1951. V táboře byla mimořádně výrazně zastoupena komunita německy hovořících retribučních vězňů. Provoz tábora byl ukončen k 9. srpnu 1954. Dnes se na místě bývalého tábora XII rozprostírá poklidný městský lesopark s dětským hřištěm a environmentální naučnou stezkou.
Vojna (Lešetice)
Dva uranové tábory byly provozovány i hluboko ve vnitrozemí Čech, nedaleko města Příbrami. Tím prvním byl tábor Vojna u šachty Lešetice. Původně zajatecký tábor GUPVI, posléze TNP se 20. července 1951 stal vězeňským táborem s kódovým písmenem „U“. V letech 1951–1954 byl v areálu tábora proslulý podzemní bunkr, jedna z nejtvrdších forem korekce v tuzemských uranových táborech. V provozu zůstal do 1. června 1. 6. 1961.
Bytíz
Vůbec poslední trestanecký tábor vznikl nedaleko příbramského tábora Vojna v květnu roku 1953. Nesl kódovou značku „Z“. V druhé polovině padesátých let se postupně stal největším tuzemským uranovým táborem, do kterého byla svezena část vězňů z ostatních zanikajících táborů. Tábor proslul umírněnější atmosférou druhé poloviny padesátých let, argotickým označením „Bybo“ (= bytízský bordel, ve smyslu zmatek, chaos), stejně jako nadsázkou Karla Pecky, že to občas byla „havaj za železnou oponou“. V pozměněném režimu slouží bytízský areál vězeňským účelům dodnes.
Podrobné informace najdete v nové knize kolektivu NZB, s názvem Jáchymovské tábory – PEKLO, ve kterém MRZLO.
