Pokračujeme analýzou aktuálního stavu kdysi slavného Foglarova oddílu Dvojka – Hoši od Bobří řeky, jak byla diskutována na XXXVI. kolegium Akademie Jaroslava Foglara. Text navazuje na předešlou první část.
Jak precizně a ve všech souvislostech píše například Miloš Dvorský ve své knize Mýtus zvaný Stínadla, ve svém vlastním dětství Jaroslav Foglar aktivním skautem nebyl. Byl klasickým klukem ulice, stejně jako jeho Rychlé šípy, do jejichž příhod promítal vlastní zážitky s kluky z Vinohrad.
Nutno si uvědomit, že od poloviny třicátých let 20. století zažíval autorské úspěchy jeden za druhým. Bezprostředně po válce se s představiteli českého skautingu Jaroslav Foglar redakčně nerozešel zrovna v dobrém. Úplně mezi řádové skauty nezapadl ani během krátkého politického uvolnění na konci šedesátých let 20. století.
Jaroslav Foglar – Skaut každým coulem svébytný
Přední český skautský činovník Jiří Navrátil, který část svého klukovského skautování prožil rovněž ve Dvojce, o určité Foglarově svéhlavosti říká:
„Pochopitelně, jeho úspěchy, mu dodávaly určité sebevědomí a holt ti skauti mají určitou hierarchii a on si jako nechtěl od nikoho nechat nic co říkat.“ (TV dokument Hlavolam jménem Jaroslav Foglar. Režie Petr Kotek. Česká televize, studio Ostrava 2004)
Jaroslav Foglar měl ke skautingu celoživotně velice blízko a svým srdcem se za skauta bezpochyby považoval. To nelze zpochybnit. Svým naturelem byl ovšem individualista. Ačkoli se proto k jeho ideálům a knížkám dnes hlásí nejedna skautská generace i nejedna skautská organizace, nelze s jistotou vůbec říci, která z nich by dnes Foglarovi byla nejblíže, pokud by žil.
Zřejmě by to však byl jeho oddíl Hoši od Bobří řeky, klub Rychlé šípy a také jeho časopis Mladý hlasatel. – A to je také odpověď na otázku, kolika procenty byl Jaroslav Foglar řádovým skautem.
Klasický řádový skauting nebyl ostatně úplně blízký ani některým jeho blízkým spolupracovníkům. Za všechny budiž uveden příklad Řešetláka, který byl členem vedení Hochů od Bobří řeky cca od roku 1983 do roku 1990 a založil zde za Foglarova vedení o družinu Tygříků. Po obnově řádového Junáka však Řešetláka brzy znechutila nová pravidla. Rychle se pak vrátil do oddílů s indiánskou tematikou, ze kterých do Foglarovy Dvojky původně přišel.
Dvojka po Foglarovi – Postupný návrat k řádovému skautingu
Vývojový návrat k řádovému skautingu nezačal bezprostředně po Foglarově odchodu z pozice vedoucího, ale až po roce 1989 s obnovou tuzemského skautingu. Obsahový a ideový návrat do lůna Junáka budiž ilustrován na již zmíněné krabičce poslední záchrany (KPZ). Tato jakási Foglarova obdoba Survival Kitu (jak připomíná Miloš Dvorský v druhém vydání své knihy) by měla ve svém původním znění obsahovat například žiletku, zápalky, drobné mince, jehlu, nit a podobné pomůcky pro nouzové situace. Každý člen oddílu ji měl nosit v kapse při případ nenadálé situace.
Na setkání 36. kolegia Akademie Jaroslava Foglara však ne zrovna pozitivním tónem z řad pamětníků zaznělo, že současní členové Hochů od Bobří řeky, respektive Dvojky, už KPZ nepoužívají. Proč? Vitinger vysvětli, že k udržování tradic je třeba tradiční atributy používat. Cokoli tedy v běžné použitelnosti zaostává za běžnými trendy, začíná být udržováno uměle a tím i namáhavě vytvářeným programem. Jeho přípravou jsou samozřejmě nadměrně zatěžováni vedoucí. Navíc, KPZ a podobné starší atributy foglarovského světa nejsou prostě pro současné děti dostatečně „cool“.
Více toho už ale Vitinger říci moc nemohl. Následně začal být totiž náležitě grilován některými přítomnými oldtimery Dvojky. Opakovaně v podstatě zaznívaly dvě výtky, které se navzájem prolínaly. Pamětníci staré Foglarovy Dvojky, dnes již starší pánové, kritizovali malý důraz na tradici oddílu. Druhá výtka směřovala k údajně malé členské základně.
Současná Dvojka údajně nedbá na své tradice?
Podle dvojkařských oldtimerů je Dvojka historicky i kulturně skautsky jedinečný oddíl a jeho současným členům by to mělo být důrazněji vštěpováno. Takové výtky z úst pamětníků lze samozřejmě pochopit. Období Foglarova působení mají svázáno s nádhernými vzpomínkami na vlastní dětství. Přesto nelze souhlasit s tvrzením, že za Foglara panovaly „zlaté časy“ a oddíl byl stoprocentně foglarovský.
Stoprocentní foglarismus existuje pouze na stránkách Jestřábových knih. Všeobecná slušnost a mravní vytříbenost vyprchávaly z jednotlivých generací chlapců postupně během celého 20. století. Ve dvacátých letech byla Dvojka oddílem ryze skautským. V následujících dvou dekádách prožívala spolu s Jestřábem jeho největší autorské úspěchy a součástí klubového života se staly i neskautské rychlé šípy. Pozdější generace se vlivem různých okolností postupně stále více a více vzdalovaly jak ideálům původního skautingu, tak samozřejmě též ideálům z Foglarových knížek.
„Neseděli mi někteří lidé v oddíle. To v tom smyslu, že jsem si myslel, že přijdu mezi Hochy od Bobří řeky – jak jinak, že jo, když to byl Foglarův oddíl – a najednou jsem zjistil, že to je tak trošku z části [jinak]… Jako, byly tam taky samozřejmě foglarovci a lidi, kteří se o to zajímali, ale byli tam taky lidi, kteří, v životě jedinou foglarovku nepřečetli a člověk s nimi nenacházel jako spojitou řeč.“ Tak kupříkladu vzpomíná na šedesátá léta uvnitř Foglarova oddílu Jaroslav Čvančara (Jáček). – (TV dokument Hlavolam jménem Jaroslav Foglar. Režie Petr Kotek. Česká televize, studio Ostrava 2004)
Po Foglarově odchodu a znovuobnovení řádového skautingu po roce 1989 vstoupily do života pražské Dvojky samozřejmě i další vlivy. „Já už mezi ně tolik nepřijdu, tak moje veličina už v oddíle začíná upadat,“ vzpomínal na aktuální stav „svého“ oddílu téměř devadesátiletý Foglar v Kotkově dokumentu z cyklu GENUS z roku 1995.
Závěrečnou část analýzy aktuálního stavu kdysi slavné Foglarovy Dvojky najdete v samostatné třetí části.