Jaboud: Jak mě sledovala StB a jiné vzpomínky

Nová kniha od úspěšného autora: Jak mě sledovala Státní bezpečnost a jiné vzpomínky. Memoáry navazují na úspěšnou autobiografickou prvotinu Trafouš, páskové, Vyšehradští jezdci a jiné vzpomínky (2011). I tentokrát své vyprávění otvírá poválečnými příběhy, kterými reflektuje chaos a nezákonnosti té doby. Fotografie na titulní obálce je ze sledování StB …

Jaboud: Jak mě sledovala státní bezpečnost (stB)

Životní epizodu v subkultuře pásků reprezentuje vyprávění o hledání prvních zaměstnání. Následně čtenáře zavádí do formálně rušených vojenských oddílů PTP a poté už do světa dospělých – mezi dělníky, horníky a rozmanité pracovníky pražského Dopravního podniku. Záhy po návratu z vojny se mění autorův pohled na svět.

Jako kritický pozorovatel odhaluje čtenářům fungování rozsáhlých podvodů s prodejem uhlí v dobách před zavedením plynového topení. Glosuje atmosféru srpna 1968. V několika vzpomínkách komentuje nesmyslnou kriminalizaci výroby samizdatových tiskovin ze strany represivních státních orgánů.

O autorovi

Jaroslav Boudný (1940–2018), známý také pod přezdívkou Jaboud, byl český publicista. Okolnosti ho donutily vyučit se strojním zámečníkem. Následně absolvoval mistrovskou průmyslovku. Jako kluk stihl ještě na malou chvíli poválečný skauting. Během dospívání pak narůstal jeho vzdor vůči totalitní šedi, ze které utíkal mezi trampy a pásky. Současně se však disciplinovaně věnoval sportu. V letech 1956–1960 závodně boxoval za Tatru Smíchov, následně za Pragovku, závodně vzpíral za Slavoj Vyšehrad. Pod vlivem čtení Bible posléze sporty spojené s násilím opustil.

Základní vojenskou službu absolvoval u technických praporů. Po odchodu do civilu pak v různých podnicích pracoval jako svářeč, opravář nebo údržbář. Nějaký čas byl také profesionálním řidičem. Už během komunistické normalizace se ale prokazoval i jako zdatný komunikátor a organizátor. Nebál se diskutovat s nejrůznějšími autoritami. Umožňovala mu to jeho rázná a živelná povaha. Zároveň ho limitovala, podobně jako formálně nevýznamné postavení člověka z lidu.

Skutečným osobnostem to ale nevadilo. Když například akademik Josef Charvát vydal v roce 1974 svou knihu Člověk a jeho svět, Jaroslav mu ji v dopise pochválil, ale také mu oponoval. Ať už byl MUDr. Charvát zaujat jeho odvahou nebo argumentací, s respektem mu odpověděl a ocenil jeho neotřelý pohled na otázky smyslu života.

Po roce 1989 se Jaroslav, díky své schopnosti trpělivě a žoviálně komunikovat s lidmi na různých úřadech, uplatnil jako manažer sochaře Jiřího Vydry. Později také působil coby asistent ředitele strojírenské firmy.

Svými vzpomínkami, ale i rozmanitými osobními úvahami přispíval v závěru svého života například do internetových periodik Neviditelný pes a Britské listy nebo do tištěného Jinonického kurýra. Čtenáři měli rádi jeho osobitý styl vyprávění zdánlivě obyčejných příběhů. Jako pamětník vystupoval v dokumentárním televizním seriálu Fenomén Underground (2014) a v televizním Magazínu Víkend (2015).

Jeho přátelé na něj vzpomínají jako na srdečného, energického a přímočarého kamaráda, který odhodlaně pracoval pro druhé bez ohledu na své pochroumané zdraví.


Související články