Když se slaví Velikonoce: Říkali jim kvartodecimáni

Večeře Páně je většinou církví a náboženských společností už po staletí slavena pravidelně v neděli. Na samém počátku křesťanské historie však existovali lidé, kteří Pánovu večeři slavili jen jednou za rok, a to fixně vždy 14. den židovského měsíce abíbu neboli nisanu. Říkalo se jim kvartodecimáni neboli čtrnáctníci. Jak se tehdy změnily Velikonoce?

Velikonoce a kvartodecimáni

Velikonoce a jejich původ

Současné Velikonoce jsou svátkem, jehož tradice vycházejí z několika protichůdných základů. Pohanské oslavy jara, bohyně Ostary (Eostre, Easter) a znovuzrození života jsou všude kolem zhmotněny ve formě zajíčků, vajíček, pomlázek a souvisejících atributů.

Křesťanské Velikonoce neboli Veliká noc, jsou naopak připomínkou smrti a vzkříšení Krista. Slavení Kristovy oběti za lidstvo vychází z Bible, byť mnohé současné zvyklosti byly do praxe jednotlivých církví zavedeny až v pozdějších staletích.

Velikonoce – spor o datum oslavy

Původní »VelikoNoce« ustanovil Kristus krátce před svou smrtí v roce 33. n. l. Byl to nový slavnostní večer pro Kristovy následovníky. Nahrazoval dřívější židovský svátek Pesach, připomínající dávné vysvobození Židů z Egypta.

Zprvu se svátek slavil ve stejné periodicitě, jako do té doby Pesach. Tedy 1× ročně. V očích židovských křesťanů měl totiž nový sváteční večer trvalou kalendářní návaznost na židovský svátek. Například Riegerův a Malého Slovník naučný (1888) na straně 967 uvádí:

„První křesťanské obce totiž původu židovského podržely výroční hody passah v den 14. nisanu, a spojovaly s nimi památku na poslední večeři Páně; druhý den věnovaly památce smrti Kristovy a třetí den památce vzkříšení Páně.“

Ve druhém století se ale objevily spory o termín oslavy Velikonoce. Začalo to nenápadně, když evropští křesťané pohanského původu začali postupně slavit vzkříšení Páně až nejbližší další neděli po 14. nisanu. Tak vznikl první velký teologický spor mezi křesťanskými sbory v postapoštolské době, o kterém církevní historik Eusebius ve své Ecclesiastica historia píše:

„V tehdejší době vznikl ne bezvýznamný spor. Křesťanské obce celé Asie totiž věřily, jak vyplývá ze staré tradice, že slavnost velikonočního vykoupení se musí slavit čtrnáctého dne v měsíci, ve kterém bylo Židům přikázáno zabít beránka. Proto i v tento den, který je vždy dnem všedním, že mají skončit s postem. Naproti tomu u obcí po celém ostatním světě nebylo zvykem toto zachovávat, nýbrž podle apoštolské tradice zachovávali i nyní vládnoucí zvyk, že půst nesmí skončit v žádném jiném dni než v den zmrtvýchvstání našeho Spasitele.“

Smrtí posledního apoštola Jana (kolem roku 100 n. l.) nebyla už žádná lidská síla, která by dokázala původní apoštolské návyky udržet a případný vývoj v jejich duchu regulovat. Především na evropské půdě se tak dosavadní křesťanské zvyklosti začaly měnit.

Polykarpos ze Smyrny a spor v Římě

Jedním ze zastánců jednoroční periodicity a oslavy 14. nisanu byl Polykarp ze Smyrny, křesťan žijící mezi roky 69 až 155/156 n. l. Byl přesvědčen o logice a správnosti dosavadního slavení Veliké noce, takže kolem roku 155 odcestoval do Říma, aby s tamními biskupy záležitost prodiskutoval.

Církevní učitel Irenaeus o tom dle Eusebia napsal:

„A když se blažený Polykarp, za Aniceta [římského biskupa z let 155–asi 166] zdržoval v Římě, a oba vedli o některých jiných záležitostech nepatrný spor, rychle se usmířili. O slavení Velikonoc (Pascha) se mezi sebou nechtěli přít. Ani Anicetus nemohl pohnout Polykarpa, aby už nezachovával tento zvyk, protože s učedníkem Pána Janem i s ostatními apoštoly, se kterými se stýkal, to vždy zachovával. Ani Polykarp nepřemluvil Aniceta tak to zachovávat, když Anicetus řekl, že se musí držet zvyku svých předchůdců. Bez ohledu na to sdíleli společenství mezi sebou, a Anicetus jako vyznamenání pro Polykarpa slavil v obci eucharistii [= po římském způsobu]. Z toho vysvítá, že se rozešli v pokoji. I ti, co to zachovávali, i ti, co to nezachovávali, žili v míru s celou církví“.

V takové situaci musel být Polykarp dílem smířlivý a dílem realista. Sám se mohl během své cesty přesvědčit, že slovo římského biskupa má už mezi křesťany z pohanů mnohem větší váhu než tradiční slovo sborů v Malé Asii.

Mimo to v Římě viděl nejen posun od 14. nisanu do následné neděle, ale i praxi neslavit Velikou noc jen 1× za rok, nýbrž i při jiných významných příležitostech. Vždyť Anicetus uspořádal slavnost Veliké noce jako „jako vyznamenání pro Polykarpa“, čili evidentně mimo stanovený termín. (Právě z takových zvyklostí vznikl posléze zvyk slavení eucharistie několikrát za rok, respektive každý týden, nebo i každý den.)

Oslavy 14. nisanu byly prohlášeny za kacířství

Sbory v Asii se vesměs přidržovaly původních apoštolských zvyklostí. Evropští křesťané z pohanů začali pod vlivem spoluvěřících z Říma upřednostňovat, aby oslava Veliké noci probíhala vždy v neděli po 14. nisanu – bez ohledu na to, na který den v týdnu 14. nisan padne.

Nějaký čas byl dvojí názor tolerován. Netrvalo však dlouho a rostoucí počet příznivců nedělních oslav se vůči menšině začal vymezovat. První skutečné vyhrocení způsobil římský biskup Viktor (189–199 n. l.), který se tradicionalistické obce celé Asie pokusil vyloučit z církevního společenství jako bludaře.

Viktor napsal dopis, kterým všechny tamní křesťany prohlásil za osoby stojící mimo církevní jednotu. Sbory v Malé Asii se však proti takové troufalosti ohradily. Eusebius uvádí:

V čele asijských biskupů, kteří tvrdili, že zvyk odedávna jim předaný musí být zachován, byl Polykrates [z Efezu]. On sám v dopise Viktorovi a římské obci vyložil až do dneška zděděnou tradici těmito slovy:

‚My nyní slavíme den nezfalšovaně, bez jakéhokoli přídavku a bez zkracování. Vždyť i v Asii odpočívají světla, která vstanou v den příchodu Pána, až přijde z nebe a vzkřísí všechny svaté. […] Já, bratr, starý 65 let, který se stýkal s bratry z celého světa a pozorně přečetl celé Písmo svaté, se nezaleknu žádných hrozeb. Vždyť muži, kteří jsou důležitější než já, řekli, že Boha sluší více poslouchat než člověka.‘

Pak píše o biskupech, kteří jsou s ním zajedno a měli stejný názor: ‚Mohl bych se dále zmínit o biskupech se mnou přítomných, které jsem na jejich přání svolal. Kdybych uváděl jejich jména, byl by to velký počet. Tito, ač mne znali jako malého nepatrného člověka, dali přece mému dopisu svůj souhlas s vědomím, že své šediny nenosím zbytečně, nýbrž že vždy jsem jednal podle Pána Ježíše.‘

Biskup Viktor byl ve svých rozhodnutích prozatím umravněn. Proti jeho vyhraněnosti se tehdy vzepřelo překvapivě mnoho sborů. Už sice uplynulo téměř sto let od smrti posledního z Kristových apoštolů, v Malé Asii ale stále žilo několik vážených křesťanů, kteří posledního z apoštolů zažili a učili se od něj. – Mimo jiné i slavení Kristovy Veliké noci, takže praxe 14. nisanu byla v maloasijských sborech ještě stále silně přítomná.

Řím si svou verzi oslav nakonec prosadil

Když se ale počet osob, slavících Velikonoce podle původních zvyklostí, začal postupně zmenšovat vůči druhé názorové skupině, atmosféra se opět začala radikalizovat.

Vyznavači tradičních oslav začali být narůstajícím táborem teologických inovátorů označováni jako reakcionáři, respektive kvartodecimáni (či quartodecimani) – od držení data 14. nisanu (z latinského quarta decima = čtrnáctý).

Opět dejme prostor Eusebiovi, který je respektovaným církevním historikem:

Kvůli této záležitosti se konaly synody a porady biskupů. Všichni však jednomyslně prohlásili dopisem za církevní pravidlo pro věřící na všech místech, že ne jiný den, ale v neděli má být slaveno tajemství zmrtvýchvstání Pána a jen v tento den že má skončit u nás velikonoční půst.

Se sílícím vlivem římského stolce vzala jeho dosavadní smírčí politika jednoho dne za své. Kvartodecimáni začali být uvnitř křesťanské církve postupně ostrakizováni a od začátku 4. století n. l. pak leckde i otevřeně pronásledováni jako kacíři a sektáři.

Polykarp ze Smyrny (asi 69–155), Polykrates z Efezu (125–196) a další kvartodecimánští tradicionalisté by se nestačili divit.


Související články