Začátkem listopadu proběhl v areálu pankrácké věznice pietní akt k uctění památky 66 popravených a zemřelých politických vězňů z let 1948–1965, jejichž zpopelněné ostatky zde byly nedávno objeveny. Završilo se tím mnohaleté bádání nad otázkou, kde spočinula těla těchto režimu nepohodlných osob.
Kde skončily doposud nedohledané pozůstatky politických vězňů, kteří během padesátých let 20. století zemřeli ve výkonu trestu v Brně, na Mírově, ve Valdicích, na plzeňských Borech a v Praze na Pankráci, v Ruzyni, v Krakovské a Bartolomějské ulici?
Je třeba je hledat pouze v anonymních šachtách na hřbitově v Ďáblicích? Nebo skončily spolu s popelem popravených na tajném pohřebišti v Motole? Nebo byl jejich popel použit jako posypový materiál na zledovatělých vozovkách, jak bylo údajně naloženo s ostatky obětí z procesu Slánský a spol. (prosinec 1952)?
Pohřebiště politických vězňů v areálu věznice Praha Pankrác
Archivní výzkum, který primárně prováděli Aleš Kýr a Alena Kafková z Vězeňské služby a Alena Šimánková z Národního archivu, dovedl badatele k následující hypotéze: Na základě rozkazu č. 36 z roku 1960, který vydal tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal, měly být všechny urny s ostatky vězňů, uchovávané víc než jeden rok, vysypány. Popel pozůstalých měl být smísen s hlínou.
Urny popravených osob a zemřelých vězňů byly od roku 1949 sváženy do márnice pankrácké věznici. Badatelé vcelku logicky vycházeli z předpokladu, že uvedený rozkaz (sám o sobě dosti cynický) byl realizován rovněž čistě účelovým způsobem. Shodli se proto na hypotéze, že po vydání Štrougalova rozkazu došlo k vysypání uren do provizorní jámy přímo v areálu věznice. Nejpravděpodobněji na severovýchodním okraji vězeňského areálu, v bezprostřední blízkosti márnice, tedy v místech, v letech 1947–1954 stávalo popraviště. (Roku 1992 zde bylo vytvořeno pietní místo.)
Likvidace uren probíhala v maximálním utajení. Podle Aleše Kýra nebyl o akci (vyjma vedení věznice) informován žádný z pankráckých dozorců. Splnění rozkazu dostal za úkol pouze zdejší popravčí a jeho dva pomocníci.
Hypotézu o správné lokalizaci pohřebiště měl v říjnu roku 2022 potvrdit, případně zpochybnit výzkum, který v areálu dnešní Vazební věznice Praha Pankrác realizovali pracovníci Archeologického ústavu AV ČR. Následná laboratorní expertíza potvrdila předpokládaná očekávání: Odebrané vzorky zdejší zeminy obsahovaly větší množství drobných úlomků kostí, jejichž spálení odpovídá charakteru kremace. Původní hypotéza je tedy částečně potvrzena, byť konkretizovat drobné úlomky dnes už víc nelze.
Pravděpodobnost správnosti nálezu je vysoká
Pokud se skutečně jedná o pozůstatky vězňů, na čemž v zásadě panuje shoda, byly sem pochopitelně vysypány urny všech kategorií vězňů. Tým pracovníků Národního archivu a Vězeňské služby se při svém bádání nicméně soustředil především na politické vězně. Při určování konkrétních osob vycházel z historických záznamů. V zásadě postupoval vylučovací metodou.
Po dohledání kremačního čísla, kterým lze prokázat, že byl dotyčný vězeň zpopelněn, vyřadili badatelé všechny politické vězně, jejichž ostatky byly před rokem 1961 uloženy na Ďáblickém hřbitově a v roce 1965 i na pohřebišti v Motole. V dalším kole prověřovali, zda některé urny nebyly přeci jen vydány příbuzným nebo rodině, byť k takové situaci docházelo jen zcela výjimečně.
Finální verze jmenného seznamu předpokládaných politických vězňů, pohřbených v zadním traktu pankrácké věznice, postupně vznikala asi čtyři roky. Následně začali badatelé vyhledávat a oslovovat pozůstalé, ostatky jejichž předků a blízkých příbuzných jsou v areálu věznice Praha-Pankrác pravděpodobně pohřbeny.
Jednotlivé příběhy jsou rozmanité. Toto jsou některé z nich.
Někteří z těch, kteří měli být zapomenuti
Cyril Burget (13. 10. 1896 Lipová u Boskovic – 4. 2. 1954 Valdice)
Cyril Burget vyrůstal v tradiční jihomoravské katolické rodině. V meziválečném období byl ale osloven misijní činností baptistů, ke kterým pak v roce 1925 přestoupil. Začal působit jako baptistický kazatel, což v tradičním katolickém kraji nebylo jednoduché. Baptisté byli považováni za kacíře a sektáře. Během okupace se Burget zapojil do protifašistického odboje.
Po válce nabídl komunistický režim dosavadnímu spolku baptistů status registrované církve, ovšem s podmínkou, že se přizpůsobí požadavkům totalitního státu. Baptisté na tyto požadavky přistoupili. Jen několik baptistických kazatelů svá kázání novým podmínkám nepřizpůsobilo. Režim s nimi proto uspořádal exemplární vykonstruovaný soudní proces. Jedním z obviněných byl i Cyril Burget, v procesu odsouzený na sedm let žaláře. Ještě větším trestem však pro něj a ostatní spoluodsouzené spoluvěřící bylo, že je v rámci politického přežití odsoudila i jejich baptistická církev. Zneuznaný kazatel Burget zemřel krátce na to ve valdické vězeňské nemocnici. Jeho církev vzala svou kritiku zpět až v roce 1990.
Jaroslav Hála (14. 2. 1899 Kadlín, okr. Mělník – 22. 6. 1953 Praha)
Také Jaroslav Hála st. byl konvertita. Na samém sklonku 20. let začal v Praze navštěvovat veřejná shromáždění Badatelů Bible. V roce 1931 byl už jedním z nich, když tato konfese celosvětově přijala nové jméno Svědkové Jehovovi. Hála se živil jako tiskař, po práci působil jako kazatel. Když přišli nacisté, víru svědků Jehovových okamžitě zakázali. V evangelizaci a setkáváních se proto pokračovalo ilegálně. Gestapo Hálu zatklo v roce 1943, říšský soud mu vyměřil 5 let žaláře.
Nacistickou represi přežil, nový totalitní režim ho ale pro jeho náboženské přesvědčení v roce 1948 zatkl znovu. Hála se dostal do jednoho z táborů nucených prací. Komunistům se ho ale ani tvrdou prací převychovat nepodařilo. Po propuštění se opět zapojil do ilegální evangelizace. Dne 4. února 1952 ho StB opětovně zatkla v rámci celorepublikového zátahu proti svědkům Jehovovým v Československu. Po vykonstruovaném soudním procesu s hlavními organizátory činnosti, kde byl odsouzen jeho syn, následovaly menší procesy v krajích. V jednom z nich byl Hála st. odsouzen na čtyři roky. Zemřel o dva měsíce později na policejní stanici v Krakovské ulici. Víra svědků Jehovových byla zakázána po celé komunistické období.
Jaroslav Kysela (4. 2. 1932 Chotěboř – 21. 10. 1950 Praha)
Osmnáctiletý Jarda Kysela byl v dubnu 1950 zadržen hlídkou SNB nedaleko Domažlic, když se pokoušel překročit státní hranice a odejít do Spolkové republiky Německo. Soud ho za pokus o ilegální opuštění republiky potrestal vězením a tvrdou prací. Poslal Jaroslava Kyselu do trestaneckého tábora Mariánská u Jáchymova, kde musel v primitivních podmínkách těžit uranovou rudu.
Na podzim 1950 se odtud Jarda Kysela spolu s několika dalšími spoluvězni pokusil o útěk. Uprchlíci však byli dopadeni, ztýráni a následně veřejně souzeni v rámci kauzy Tippl a spol. Soud nad skupinou mladíků vynesl čtyři rozsudky smrti, jedno doživotí a dva tresty ve výši 20 a 25 let. Ani ne 19letý Kysela byl jedním z těch, kteří si vyslechli trest nejvyšší. Některé další informace k celé události uvádí publikace Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo.
Václav Švéda (26. 4. 1921 Pivín – 2. 5. 1955 Praha) a Zbyněk Janata (1. 2. 1933 – 2. 5. 1955)
Václav Švéda a Zbyněk Janata byli členové protikomunistické skupiny bratří Mašínů. Starší Švéda pocházel z Prostějovska. Po okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava měl v úmyslu prchnout ze země a připojit se k československým jednotkám v zahraničí. Při pokusu o překročeni hranic byl však zatčen. Podařilo se mu prchnout, ale chytili ho znovu, načež byl v roce 1942 odsouzen k 15 letům vězení.
Útrapy nacistického věznění přežil. Po osvobození počítal s běžným rodinným životem na rodinném hospodářství. O něj ale v rámci kolektivizace zemědělství přišel. S manželkou a dvěma dětmi byl násilně vystěhován. Proti nespravedlnosti se rozhodl bojovat se zbraní v ruce. Přidal se ke skupině bratří Mašínů, kteří pocházeli ze stejného kraje. Při útěku přes Německou demokratickou republiku (NDR) byl v roce 1953 dopaden, předán do Československa, kde byl v roce 1955 na Pankráci oběšen.
Stejný konec stihl také mladého Janatu, původem z Jičínska. Také on byl dopaden během útěku přes NDR. V jeho případě se zároveň jednalo o nejmladšího člena odbojové skupiny bratří Mašínů.
Vrátit obětem konkrétní jména je lékem proti zapomnění
Z fragmentů drobných úlomků, nalezených na bývalém pankráckém popravišti, nelze dnes blíže identifikovat, komu přesně patřily. Podle závěrečné zprávy VS ČR se však má za to, že „zde bylo vysypáno 44 uren s ostatky odpůrců komunismu a 43 uren politických vězňů, kteří zemřeli ve vězeňské nemocnici.“ Mimo to byly na stejné místo vysypány také nevydané urny popravených kriminálních pachatelů, nacistických zločinců a kolaborantů.
V místě bývalého pankráckého popraviště plánuje vězeňská služba umístění pamětní desky se jmény popravených. Prostor by se tak – i přes omezený přístup – mohl stát dalším čestným pohřebištěm vedle podobných míst v Praze Ďáblicích a v Motole.
Projekt archeologického výzkumu a identifikace obětí provedl Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR spolu s Národním archivem, Ústavem pro studium totalitních režimů a Vojenským historickým ústavem.