Už řadu let spoluautorsky pomáháme na svět článkům, brožurám a knihám, jejichž autoři nemají potřebné dovednosti a kapacity, aby svou vizi finalizovali vlastními silami. Co taková práce, které se říká ghostwriting, přesně obnáší? A co naopak slušný ghostwriter nedělá?
Ghostwriter je stínový autor
Ghostwriting, česky stínové autorství, je forma tvorby, při které zkušený writer (textař, spisovatel) dává své služby k dispozici autoritě z určitého oboru, aby jí pomohl vyjádřit její myšlenky. Obsahem ghostwritingu často bývá nejen tvorba jednotlivých vět, ale i celá koncepce článku, brožury, webu nebo knihy, ověřování údajů a zajištění souvisejících úkolů.
repro foto NZB
Jde o to, aby znalec či pamětník z určitého oboru dostal možnost předat čtenářům své poznatky srozumitelně, čtivě a strukturovaně. Pokud doposud nikdy nic většího nenapsal, nebo to prostě není jeho doména, případně na to teď nemá dostatek času, může mu pomoci ghostwriter. – Textař, který bude stát tak trochu v jeho stínu.
Ghostwritingová tvorba je ideální při tvorbě memoárů, ale také různých bilančních a edukačních textů. Kolik zajímavých vzpomínkových publikací by buď vůbec nevzniklo, případně by se nedaly číst, kdyby se na jejich tvorbě jako tichý stínový autor nepodílel nějaký zkušený literát! Za všechny jmenujme třeba memoáry populárního českého herce Františka Kováříka Kudy všudy za divadlem (1982), k jejichž vzniku zásadním způsobem dopomohla historička a redaktorka Ludmila Vrkočová. Totéž platí pro životopisné vyprávění Karla Gotta s názvem Říkám to písní (1968). Název je to pravdivý, protože hlavní zásluhu na čtivém textu knihy měl její spoluautor, textař Jiří Štaidl.
Z anglosaské literatury můžeme jmenovat třeba paměti Billa Gatese Byznys rychlostí myšlenky (1999), která by neexistovaly bez spisovatele Collinse Hemingwaye, Můj život s General Motors (1963) manažera Alfreda P. Sloana by nevznikl bez spisovatele Johna McDonalda, Autobiografie Malcolma X (1966) by nikdy nevyšla, kdyby nebyl Alex Haley, a tak bychom mohli pokračovat.
Ghostwriting – psaní jasně a srozumitelně
Zásadní význam může mít práce stínových autorů také při tvorbě a úpravě nejrůznějších „úředních“ textů významných firem a institucí. Ty si ghostwritery najímají proto, aby jejich texty nebyly úřední a formální.
Psát jasně a srozumitelně totiž většina úředníků a korporátních pracovníků prostě neumí. Nijak to nesnižuje jejich ostatní lidské kvality. Pokud však chce úřad smysluplně plnit své informační funkce, měl by usilovat o to, aby texty pro tiskoviny a webové stránky přinejmenším finalizoval jazykově zdatný stylista. S komerčními firmami je to podobné. Na reklamní sdělení je vhodný copywriter (reklamní textař). Na většinu ostatních komunikačních textů ghostwriter.
Dobrý ghostwriter respektuje etické zvyklosti
Když jsem kdysi s ghostwritingem začínal, v Čechách to slovo prakticky nikdo neznal. Věhlasný Haisův a Hodkův Velký anglicko-český slovník (1992) krom jiného mylně tvrdil, že ghostwriter je „štroman“, což je ale pravý opak stínového autorství. Marketing journal o něco později (2009) uváděl, že „ghostwriting je jednou z odnoží copywritingu [reklamní textařiny]“. To je ale podobný nesmysl, jako spojovat ghostwritery se štromany.
Časy těchto neznalostí jsou už vesměs pryč. Co ale zůstává, jsou otazníky nad etickou stránkou stínového autorství a stereotypní útoky na řemeslo jako takové. Otázky mohou být legitimní, nicméně založené na mylných představách. Buďme konkrétní:
Tvrzení:
Text napsaný ghostwriterem „nepřiznává [skutečného autora], nevychází z názorů a zkušeností podepsaného autora, čímž už v samém základě uvádí čtenáře v omyl a de facto mu lže“. (Brož, František: Ghostwriting. Marketing journal, 15. 4. 2009). – Tak to je typické zobecnění a nepravdivé zjednodušení.
Skutečnost:
Výtka č. 1: Zda je jméno ghostwritera ve finální publikaci uvedeno, či nikoli, záleží na různých okolnostech. Nelze proto zevšeobecňovat a šmahem tvrdit, že ghostwritingem psaný text „nepřiznává skutečného autora“. Není to pravda. Existuje celá řada prací, ve kterých je jméno ghostwritera nějakým způsobem uvedeno, třebaže menším písmem. – Osobně jsem toho názoru, že vyjma redakcí založených na výslovně anonymní produkci by jméno stínového autora mělo být nějak uvedeno. Dobře ale vím, že okolnosti někdy rozhodují jinak, než by si přáli jednotliví aktéři.
Výtka č. 2: Tvrzení, že publikace spolunapsaná ghostwriterem „nevychází z názorů a zkušeností podepsaného autora“ je nepochopení podstaty spolupráce. Ghostwriter je odpovědný za ověřování a čtivost textu, nikoli za podstatu sdělení. Ghostwriter je především spisovatel a redaktor. Dokonce i v případě, že se podílí na rešerších a ověřování některých údajů, je pouze pomocníkem hlavního autora.
Výtka č. 3: Vydavatel nebo deklarovaný autor „uvádí čtenáře v omyl a de facto mu lže“? Pak ale lhal i Jules Verne, Alexandre Dumas starší, William Shakespeare a další slavní autoři, kteří využívali služeb stínových spoluautorů. Ve skutečnosti je nonsens automaticky očekávat, že deklarovaný autor napsal nějakou knihu bez jakékoli cizí pomoci, zvláště, není-li profesionálním spisovatelem. Vždyť schopnost vytvářet kvalitní text je řemeslo, jako kterékoli jiné. Nenaučíte se ho ve škole tím, že se naučíte psát.
Ghostwriterem nedobrovolně – z donucení
Domněnka, že pokud není něco uvedeno, je to záměrná a podlá lež – to je neskutečně naivní dětská představa. Co by pak byl třeba pseudonym, tvorba inkognito, literární mystifikace nebo anonymní psaní? To jsou skutečně všichni ti umělci a tvůrci lháři a podvodníci?
A co případy, kdy autor svůj text nemůže publikovat z bezpečnostních nebo z existenčních důvodů? Lze z hlediska konzumentů (čtenářů, diváků, posluchačů) považovat za nečestné, když u televizních Krkonošských pohádek (1973–1984) byla jako scénáristka uvedena Božena Šimková, která v době normalizace nesměla publikovat? (V titulcích večerníčků je skrytá za jmény Zdenky Podhrázské a Marie Kubátové.)
Nebo případ Tří oříšků pro Popelku (1973), kde není uveden skutečný scénárista František Pavlíček, tehdy rovněž v nemilosti mocných? (V titulcích ho kryje Bohumila Zelenková.)
A jak k tomu přijde Karel Poláček, jehož Hostinec U Kamenného stolu vyšel v prvních vydáních (1941, 1943) pod jménem Vlastimila Rady?
Jak vidno, tvrzení, že zatajení jména autora je automaticky neetické, nemůže obstát. Rozhodují okolnosti. Někdy se tvůrcem stane ghostwriterem nedobrovolně, donucen okolnostmi.
Ghostwriter a historicky významné publikace
Obecně platí a souhlasím s touto zásadou, že odborné práce by měly být podepsány skutečnými autory, stejně jako by měly být přiznány i všechny citace a jakákoli zásadnější pomoc od jiných autorů. Odborný výzkum není umělecká produkce. – Nicméně znám také přinejmenším jednu reportážní knihu dokumentující nacistické řádění v Německu třicátých let, která je mezinárodně známá pod jménem krycího autora, uvedeného tehdy z bezpečnostních a produkčních důvodů.
Samostatnou kapitolou jsou pak některé významné memoárové práce významných veřejných osobností, na kterých se jako ghostwriteři podíleli akademičtí historici a profesionální výzkumníci. Klíčovými postavami uznávaných memoárů prezidenta Ludvíka Svobody, vydanými pod názvem Cestami života I a II (1971, 1990), byli například historici Karel Richter, Miloslav Moulis a Oldřich Janeček.
Osobním ghostwriterem, kterého si pro své texty najal ministr a prezident Edvard Beneš, byl Jan Opočenský, archivář československého ministerstva zahraničí. Zásadním způsobem se podílel na tvorbě Benešových prací Světová válka a naše revoluce (1928), Německo a Československo (1937) a dalších. Bez týmu svých ghostwriterů byl Winston Churchill nedal dohromady »své« šestisvazkové monumentální dílo Druhá světová válka (1948–1953).
Psaní školních závěrečných prací na objednávku
Jsou samozřejmě i lidé, kteří pod pojmy rešerše a ghostwriting nabízejí „zakázkové psaní bakalářských a diplomových prací“. V případě závěrečných prací psaných na objednávku samozřejmě není co řešit. Účelem podvést pedagoga i vzdělávací instituci – podvodem získat určitou formální kvalifikaci. Skutečný ghostwriter takové pochybné projekty jednak nevyhledává, jednak je nemá zapotřebí. Bylo by to pod jeho morální úroveň i hluboce pod jeho finanční hodnocení.
Pracovat v zákulisí neznamená podvádět. A psaní školních prací je evidentní podvod, stejně vážný jako plagiát. Je však potřeba se zaměřit na zkorumpovanost a nefunkčnost školského i akademického systému, který účelově vyrábí absolventy jak na běžícím pásu.
Démonizací autorů, kteří své dovednosti dávají k dispozici seriózním zadavatelům si společnost v ničem nepomůže. Stínoví autoři se stavovskou ctí totiž uvažují v úplně jiných horizontech. Jako třeba Karel Richter, jeden ze spolutvůrců Svobodových pamětí: „Koho by nelákala příležitost přičinit se o vznik knihy, která slibovala významný přínos naší memoárové literatuře a historiografii.“
ZB
Vizitka: První ghostwritingový článek, který mu otiskli, napsal v roce 1998. Od roku 2004 se stínovému psaní článků a knih v rámci různých projektů opakovaně věnuje profesionálně.