Vojenská okupace Slovenska říšskoněmeckou armádou? Z českého prostředí jsme zvyklí na jiné časové souřadnice: Nacistické obležení začalo se záborem pohraničí na podzim 1938 a k jeho dovršení došlo o pár měsíců později vyhlášením Protektorátu (březen 1939). Na Slovensku ale panovaly úplně jiné poměry. Vznikl okolnostmi vynucený samostatný stát, který se společně s Maďarskem, Rumunskem, Chorvatskem a Bulharskem stal spojencem nacistické Říše.
Slovensko 1939–1945 jako klientský stát nacistického Německa
Slovenský štát byl vyhlášen dne 14. března 1939, tzn. jeden, respektive dva dny před vznikem Protektorátu Čechy a Morava. V letech 1939–1944 existoval jako do značné míry autonomní, nicméně klientský stát vůči nacistickému Německu. Většina slovenského obyvatelstva svůj nový stát podporovala coby završení národní emancipace. Omezení občanských svobod bylo namířeno primárně proti Židům, případně jen vůči malé skupině politicky nepohodlných obyvatel. Slováci proto přijali jako hořkou nezbytnost, když si tehdejší Maďarské království s požehnáním nacistické Říše posunulo hranice a zabralo si pro sebe jižní oblasti Slovenska. Jako nevyhnutelnost přijali Slováci i závazek, že Slovenská armáda bude po boku německé armády bojovat proti „ruským, poľským a iným slovanským bratom“.
Jednotná slovenská vazalská politika fungovala vůči Německu bez výraznější neochoty v letech 1939 až 1942/1943. Vnitřní politika se tehdy vyznačovala vyhroceným antisemitismem. Veřejný prostor byl s požehnáním státu plný protižidovské propagandy. Vláda schválila celou řadu protižidovských zákonů, včetně tzv. židovského kodexu, který byl jedním z nejpřísnějších protižidovských zákonů v Evropě. V roce 1942 se slovenská vláda navíc zapojila i do „konečného řešení židovské otázky“ a dobrovolně posílala slovenské Židy do nacistických táborů.
Od podzimu 1942 se ale situace měla měnit. První výraznější protiněmecké nálady se objevovaly už při invazi do Sovětského svazu v létě 1941, které se slovenští vojáci museli jako spojenci hitlerovského Německa účastnit. Pochybnosti mezi běžným obyvatelstvem narůstaly i se zprávami o zvěrstvech na východní frontě. K tomu se začaly šířit i zprávy o masových likvidacích deportovaných slovenských Židů. U části slovenské veřejnosti tak sílily pochybnosti z protižidovských akcí a z celkového směřování státní politiky. Na podzim roku 1942 vláda raději pozastavila židovské transporty. (Většina Židů byla už tak jako tak deportována.) Údobí, během něhož Hitler o slovenském prezidentovi Tisovi spokojeně říkával: „Je zajímavé, jak nám ten katolický farářík Tiso posílá Židy!“ (30. 8. 1942), se dočasně zaseklo.
Během zimy 1942–1943 se pak porážkou hitlerovských vojsk u Stalingradu otočil dosavadní průběh války. Rok 1943 byl proto už jiný, než předešlé „válečné“ roky a nervozita narůstala. Vývoj těchto událostí dočasně oslabil nejradikálnější hitlerovské přívržence, důsledkem čehož skončil několikaletý boj mezi předsedou vlády Vojtechem Tukou a prezidentem Jozefem Tisem. Béla Tuka byl odstaven a katolický kněz Tiso v zemi zavedl prezidentskou diktaturu.
Přímá okupace Slovenska i Slovenské národní povstání visí ve vzduchu
Nacistickému Německu docházela s lavírujícími slovenskými politiky trpělivost. Dříve vstřícná vláda se najednou cítila vnitropoliticky nejistá a slabá. Místo plnění vůle německé Říše se dostavovaly sliby a odklady. V podzemí se šikovala domácí slovenská opozice, nálady veřejnosti byly čím dál vlažnější. Největší nervozitu doma i v Berlíně ale vyvolávaly čím dál odvážnější divoké a brutální akce partyzánů proti slovenským Němcům a údajným či skutečným kolaborantům.
V létě roku 1942 se východní fronta začala přibližovat ke slovenským hranicím. Ilegální protivládní opozice, složená z komunistických i prodemokratických sil, připravovala organizované povstání. Jeho cílem mělo být odstavení kolaborantské luďácké vlády, pacifikace německých jednotek dislokovaných ve vnitrozemí Slovenska a pomoc sovětské Rudé armádě, která postupovala z východu.
Povstalci však nebyli jednotní, panoval mezi nimi názorový a komunikační chaos. Navíc partyzáni na východě Slovenska, ale postupně i v jeho střední části, kontraproduktivně terorizovali obyvatelstvo a přitahovali značnou pozornost nacistických jestřábů. Slovenský vláda se rostoucí napětí snažila v polovině srpna zmírnit vyhlášením stanného práva. Takové symbolické gesto ale nacisté nebrali vážně. Německé ozbrojené síly byly už připraveny na západních, severních a jižních hranicích Slovenska a čekaly na rozkaz k úderu.
Wehrmacht a Waffen-SS – okupační vojska obsazují Slovensko
Německá vláda naléhala na slovenskou, aby vydala souhlas ke vstupu německých vojsk na svoje území, aby ozbrojený vstup nebyl zbytečně vnímán jako okupace. Slovenská reprezentace nakonec svolila. Wehrmacht začal zemi formálně obsazovat dne 29. srpna 1944. Jak slovenský ministr vnitra Alexander Mach, tak prezident Jozef Tiso však obyvatelstvu tvrdili, že nejde o vojenskou okupaci, ale o dočasnou spřátelenou pomoc Německa, která má zemi vrátit charakter klidného státu.
V reakci na to bylo podzemním opozičním hnutím narychlo zahájeno i připravované Slovenské národní povstání (SNP). Zahájené předčasně, špatně koordinované, jistým způsobem předem odsouzené k neúspěchu, nicméně (vedle Varšavského povstání z léta 1944) největší ozbrojený odpor proti nacismu v Evropě.
Během září a října 1944 bylo Slovenské národní povstání tvrdě potlačeno, což doprovázel masivní teror proti civilnímu obyvatelstvu. Tiso byl novou nacistickou správou ponechán v úloze reprezentativního prezidenta Slovenské republiky, s příslibem, že se bude dál důsledně držet politické linie nacistické Říše.
Vojenská okupace Slovenska završena poděkováním
Tiso poslal Hitlerovi telegram s poděkováním za porážku nepřátelských živlů a za osvobození Banské Bystrice coby střediska povstaleckých buřičů. Trval také na tom, že povstalce tvořili převážně Rusové, Češi a Židé – Slovákům že prý bylo vše vnuceno zvenčí, jsou pouze obětí zahraničního vměšování. Ve skutečnosti se mnozí Slováci do povstání ochotně zapojili, vedle nich samozřejmě i zástupci jiných národností na Slovensku (včetně Čechů a Židů).
Po slavnostní vítězné přehlídce v Banské Bystrici vyznamenal Tiso vysokými slovenskými vyznamenáními příslušníky okupačních jednotek, které při potlačení povstání povraždily tisíce civilistů.
Vpádem Wehrmachtu a Waffen-SS v září 1944 ztratilo Slovensko svou formální suverenitu. Na místo dosavadních poradců z Říše, kteří na zdejší vládu působili diplomatickými cestami, působilo nyní na Slovensku bez zábran gestapo a SS. Znovu se proto dala do pohybu i pozastavená protižidovská agenda a transporty zbývajících Židů ze Slovenska byly obnoveny. Do hledáčku likvidační politiky se nyní naplno dostali i slovenští Romové, doposud šikanovaní prostřednictvím pracovních táborů.
V tomto režimu okupačním pak Slovensko fungovalo až do března 1945. Půlroční obsazení Slovenka vojsky velkoněmecké říše skončilo s osvobozením země Rudou armádou na začátku dubna 1945.
Praktické poučení
- Slovenský štát vznikl z obav, aby nebyl pohlcen Maďary, Poláky a Němci. Jeho reprezentace uzavřela temnou dohodu, jejímž výsledkem byl pokřivený hřbet a spoluúčast na zločinech. Urputné trvání na formální svébytnosti za jakoukoli cenu však vedlo k demoralizaci a zpochybnění jakýchkoli práv. Zůstává ironií, že se Slovensko nakonec ztrátě relativní suverenity a okupaci stejně nevyhnulo.
- Humanitní motivace v podobě kritiky židovských transportů nemusí být automaticky rovnítkem respektu k lidským právům a lidské důstojnosti. Část slovenské veřejnosti byla pobouřena zprávami o vraždění slovenských Židů. Nutně to ale neznamená, že by přijala i návrat Židů jako slovenské střední třídy.
- Příkladem ryzosti je odhodlání jednotlivců, kteří navzdory většinovým náladám jednali podle svého vnitřního morálního přesvědčení. Jednotlivé slovenské rodiny ukrývaly židovské uprchlíky navzdory velkému osobnímu nebezpečí. Slováci dokonce patří i mezinárodně k nejpočetnějším nositelům tohoto typu ocenění.
- Promyšlené plány spolehlivě hatí neochota ke koordinované spolupráci a divoké akce. Hlavní příčinou vpádu německých vojsk na Slovensko nebylo politické lavírování vlády, ale eskalace napětí způsobená brutálními akcemi partyzánů proti civilnímu obyvatelstvu. Ze stejného důvodu se nestihlo Slovenské národní povstání dostatečně připravit a vykomunikovat.
- Prohra Slovenského národního povstání byla prohrou vojenskou, nikoli však prohrou morálních ideálů o svobodě. Z odkazu SNP lze proto stále čerpat.