Hýbl svou přítomnost v Lanškrouně dne 17. května 1945 nikdy nepopíral a vždy se hájil tím, že byl ten den pod jeho vedením „dokonale vyčištěn Lanškroun od SS manů, kolaborantů a zrádců, po dohodě s velitelem ruské kontrarozvědky […]“ (vyjádření z poloviny července 1945).
Pokud je známo, Hýbl-Brodecký toto „čištění“ nikdy blíže oficiálně nespecifikoval, ani za něj nenesl žádnou pozdější zodpovědnost. Jeho exekutivní úloha u lanškrounského partyzánského soudu je dochovaných fotografií nicméně dosti zřejmá.
» Přečtěte si první část článku Partyzánský soud a masakr v Lanškrouně roku 1945. Níže pokračujeme popisem dalších okolností.
Vzpomínka českého pamětníka masakru
Josef Hrabáček, první poválečný předseda lanškrounského národního výboru, respektive ONV, roku 1951 ve věznici jihlavského soudu (uvězněn za protikomunistickou činnost) uvedl:
„Asi 16. nebo 17. května 1945 přijelo do Lanškrouna několik set partyzánů pod vedením Hýbla a na náměstí do Lanškrouna bylo přivedeno asi 4000 Němců (plné náměstí), kteří byli z Lanškrouna a z okolí. Hýbl za mnou přišel do kanceláře a řekl mi, že je všechno připraveno, že bude zasedat lidový soud, jemuž mám předsedat, a žádal mě o povolení k tomu, aby všichni tito byli na místě zastřeleni. Já jsem se tomu vzpíral, jak zastřelení, tak i předsednictví, poněvadž jsem byl přesvědčen, že tam jsou i nevinní. Kdo je vybíral a podle čeho, nevím.
Když jsem vyšel na náměstí, jedna osoba již visela na plynové lampě, snad gestapák, alespoň tak říkali. Já jsem soudu předsedal, kam se přiváděli po skupinách a mezitím ostatní museli pochodovati po náměstí s obrazem Hitlera, obraz Hitlera líbat, líbat zem, při čemž byli mláceni a stříleno jim nad hlavami.
Za mého předsednictví byl odsouzen pouze jeden a to byl gesta pák a ten byl pověšen, který byl všemi hlasy odhlasován. Někteří měli býti předáni do Chrudimi. Partyzáni se proti tomuto zdvíhali, chtěli je popravit a vymohli si trest ‚darování partyzánům‘. Tak několik osob, snad 6–10, které zastřelili. Před okresním soudem udělali partyzáni dvě skupiny Z Němců, jedna musela bít druhou a potom je partyzáni postříleli. Ubitých a postřílených toho dne po ulicích a náměstí byla velká spousta a podle sdělení hajného.
Z místního národního výboru v Lanškrouně (Novotný) bylo ubitých a postřílených asi 18 [v původním textu je číslovka 180 – písařský omyl, nebo záměr přitížit antikomunistovi?]. Ostatní Němci byli propuštěni domů, Z nichž velká část byla svlečena a ještě někteří zajištěni. Co se s nimi dělo dále, nevím, pouze vím, že v Lanškrouně spáchalo 26 Němců sebevraždu, jednotlivci již před naším příchodem, proč ty ostatní, nevím, ale připouštím, že někteří ze strachu po uvedeném počínání, neboť se jednalo skutečně o masakr:
Nějaký majetek, který při tom byl zajištěn, byl odvezen někam do Hradce Králové a mluvilo se o tom, že masakr tam byl proveden proto, aby se mohlo rabovat. Já jsem toto Hýblovi vytýkal a Hýbl říkal, že partyzáni mají nárok na 10% z kořisti. Kdo měl zájem na odstranění gestapáků, příp. jiných osob, kteří by mohli mnoho nejasného objasniti, nemohu udati, ode mě to nevyšlo, a jak Hýbl k tomu názoru přišel, že chtěl všechny postřílet, nemohu udati. Toto mohu říci Hýblovi kdykoliv do očí. Více nemám, co bych uvedl.“
Vzhledem k tomu, že Hrabáček byl vyslýchán v rámci své protikomunistické činnosti (následně odsouzen na 22 let vězení), lze mít o některých aspektech jeho výpovědi vážné pochybnosti (viz např. navýšení počtu obětí). V některých ohledech jeho výpověď však poznatky o poválečných událostech v Lanškrouně pozoruhodně doplňuje.
Soud byl aktem partyzánů, nikoli lidu nebo armády
Lanškrounský masakr je také někdy označován eufemismem »lidový soud«, což je ovšem zavádějící. Partyzáni neměli k uspořádání soudu ani od lidu ani od republikových orgánů žádný mandát. Skutečné Mimořádné lidové soudy se na základě prezidentských dekretů konaly až později.
Důležitým motorem lanškrounských událostí byla samozřejmě poválečná atmosféra degermanizace. Ozbrojené partyzánské oddíly měly díky všeobecné atmosféře strachu i nenávisti na většině míst volné pole působnosti v organizování trestných tribunálů i divokých odsunů. Z dostupných materiálů lze vyvodit, že v případě lanškrounského masakru nešlo primárně o zvůli místního českého obyvatelstva, ale o akci výrazně koordinovanou Hýblem-Brodeckým a jeho partyzány.
Ačkoli se z celého procesu dochovala sada fotografií (jejich autor je neznámý), skutečný průběh celé události lze do konečné podoby zrekonstruovat jen zčásti. Milan Skřivánek k tomu píše:
„Zjistit pravdu je velmi obtížné, neboť písemných pramenů, zejména soudobých, se zachovalo málo, výpovědní hodnota některých je sporná. Co se týče počtu mrtvých, příčiny a místa smrti, mám důvěru k matrice zemřelých, do níž patrně jen několik hodin nebo nejvýše dní po událostech učinil zápis německý římskokatolický kaplan Gerhard Mittasch. Důležitá je i soudobá německá hřbitovní kniha, kam byly záznamy provedeny téměř současně s pohřbem. Avšak i mezi těmito knihami jsou určité rozpory ohledně počtu a pohřbu mrtvých. Zdá se, že do matriky přece jenom nebyli zapsáni všichni, kteří byli v ty dny popraveni…“
Stojí proti sobě zaryté mlčení českých zdrojů na straně jedné a sugestivní vzpomínky přeživších pamětníků, někdy důsledkem silného emočního vypětí zveličené, jindy si místy odporující. Že však samozvaný partyzánský soud za lanškrounskou radnicí proběhl a to způsobem brutálním a divokým, je nad vší pochybnost.
připomínající masakrování místního obyvatelstva v roce 1945.
Literatura
BENONI, J.: Příběhy ze starého Lanškrounska. Lanškrounský »hejtman z Kopníku« a jiné vzpomínky na 19. století. Praha : NZB, 2014.
TROJAN, E.: Tak přísahali… Partyzánský odboj v Orlických horách v letech 1939–1945. Ústí nad Orlicí : Oftis, 2001, s. 259–278.
TROJAN, E. – VAŇOUREK, M.: Tak přísahali… Partyzánský odboj v českém pohraničí v letech 1939–1945. Mohelnice : Martin Vaňourek, 2010, s. 223–224, 272, 354–355.
SKŘIVÁNEK, M.: K tzv. lidovému soudu v Lanškrouně v květnu 1945 a jeho dozvuku počátkem padesátých let. In: Pomezí Čech a Moravy. Sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy. Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli 2, (1998) s. 133–154.
Slyšme i druhou stranu. Dokumenty k vyhnání Němců z českých zemí. Vzpomínka Václav Černý. Česká edice Sidonia Dědinová. České Budějovice : Infcentrum Šumava, 1991.